Zlomená drátěná křídla (nekrolog za Františkem Richterem)

Zanícený fanda (vlastně Fanda) do fotografie s fotkou začínal, když tu ještě většina místních účastníků stěží tahala kačera. Neuvěřitelně milý a fajn kluk. Měl tu svůj dost silný okruh známých, kamarádů, obdivovatelů. Jak díky svým fotografiím, tak zejména díky svým názorům a díky své povaze. Jeho příspěvky tady,  které tu naštěstí stále visí, jsou přesnou kopií Frantovy osobnosti. Tiché, klidné, ale zároveň názorově neuvěřitelně pevné a vystavěné a garantované jeho životem. Bez kudrlinek, bez piruet, bez podkuřování, či intrikování. Franta, když se do něho vy, kteří ho neznáte, začtete, byl vážně dobře rostlý strom. Chlap, který bude chybět nejen jeho nejbližším, ale bude chybět, jako by chyběl jeden každý kámen klenbě chrámu, která se bez uzardění vzpíná tam nahoru. I když snad ten jeden chybějící kámen mezi miliony ostatních není okem poznat, klenba se bez něj vzpínat nemůže. Ne každý má, ostatně, tu čest takovým kamenem být.

Zpráva o Frantově smrti mne tady v Číně dostihla až mnoho dní poté, co zemřel. A přišla současně se zprávou o smrti Martina Štěpánka. Dva lidé, dva osudy. Jedna smrt, jak jsem z té dálky viděl, vyprodala noviny a vyprovokovala hysterické petiční kondolence, když ta druhá dolétla jako vždy, tiše a nenápadně a ostýchavě. Ještě před pár dny jsem na Františkově blogu viděl jeho obrázky a četl, že je sem dala jeho žena, a že doufá, že toto vstoupení do Františkova hájemství je jen dočasné a že se ke svým zprávám zase vrátí. Tak je tady na zemi už pozdě, kruci. Ale třeba to splní a tam seshora nám sem dolu pošle nějaké fakt boží fotky.

Martin Štěpánek, jak ho naše generace vnímala, byl velký herec, který si vždy uměl ve správný čas nasadit tu správnou hrdinskou masku. Masku hrdiny, který to komunistům natíral ze Svobodné Evropy. Jak teatrální měl život, tak takovou teatrální si zvolil smrt.

František byl z jiného těsta. Nikdy to nebyl bard, ani pouliční rétor. Byl to obyčejný, obyčejně vesnický kluk. Možná jeden z  miliónů „bezejmenných pěšáků“, pro kterého jsou noviny příliš velké, ale určitě jen jeden z pár tisícovek rovných a hrdých chlapů, které neohneš ani jidášským grošem, ani sladkým, křivým úsměvem. Svůj boj s režimem měl úporný, ale tichý tak, že bohužel ani nikomu moc nestálo za to, se ho ptát, jaký že to boj byl. Jeho statečnost byla osobní, žitá. Ne otevřená do ulice, ale byl to denní, neutichající boj o čest, o právo na svůj svět, na svoje myšlenky, na svoje názory. Franta nebyl s poserů, a přesto to nikdy nikde neroztruboval. Ti, kdo jste ho neznali osobně, jste ani nevěděli, že měl výrazný zdravotní handicap – že neměl jednu nohu. Takový byl Franta. Nedočtete se o něm v žádných zprávách, protože každý žijeme svůj život a o všech psát nejde. I když je to svinské.

Jeho smrt  je smutná, hořká, nespravedlivá. Tyhle kluky, takovýhle holky bychom měli vláčet televizí. Ne Martiny Štěpánky, pozéry s prázdným obsahem. Bohužel si však žádáme těch velkých životů, hltáme jejich dramata. A zapomínáme přitom, že naše dramta, dramata našich nenápadných sousedů jsou častokrát zajímavější a důležitější. A mnohdy se to rozevře až smrtí. Kdy je chvilka času se zastavit a zvážit i jiný čas než je čas všedních dní. Karel Čapek jako málokdo uměl postavit pomník těmto „obyčejným lidem“. A pomník by tu po Františkovi měl zbýt.

Franto, díky za obrázky. A hlavně za ty věty, které tu po tobě tady na Fotoaparátu zbyly.

Inspirují, hergot.

(psáno pro fotoaparat.cz, k otištění nedošlo)