Bio
Awards
Gallery
Essays
Photo BlogTearsheets aneb Vyšlo v tiskuÚvahové článkyPřehled textůMagic triflesUveřejněná fotaDrobné práce
Banalities
Contacts
Srpen 1968 z pohledu televize
S velkou pompou oznámený seriál pořadů o srpnu 1968 „konečně viděný očima Rusů“ skončil před pár týdny. Od pořadu uplynul sdostatek času, naléhavost výročí srpna pominula, tak snad bude zajímavé se na tato odhalení prodávaná v nejlepších reklamních časech podívat trošku z odstupu. Jak to s tím pohledem ruskýma očima vlastně vůbec máme? Jak „pohled ruskýma očima“ zapadá do našich mýtů či lépe, jak se to potýká s našimi dnešními mýty?
Dějiny píší vítězové. Historie není spravedlivá; vítězům odpouští, poražené máchá v bahně. Aniž bychom si to uvědomovali, pohlížíme na dějiny pohledem dneška a pohledem svého rozhledu. Karty se rozdávají toliko z pohledu dneška. Takže, kdo byl vítězem srpna 1968? Zdá se vám ta otázka provokativní? Ale proboha!
Zrekapitulujme banality. Po dvacet normalizačních let byl srpen 1968 vítězstvím socialistických sil proti zákeřné kontrarevoluci. Byla to normativní hagiografie, i když se jí národ potichu v přísném soukromí zpěčoval. České oběti a český příběh byl zamlčen, vytěsněn, kriminalizován. Vytlačená fakta příběhu si samozřejmě hledala svoji cestu, a tak končila v přítmích bytů a rodila tajný mýtus „statečných Čechů“.
Konec roku 1989 otočil dějiny a zrodil za vítěze „ty naše“. Lidový mýtus pěstovaný tajně v koupelnách s vypnutým světlem se stal normotvorným. V mediálním prostoru se obratem otočil i příběh srpna 1968. Vítězem se drtivě stali Češi pro ten hrdý týden odporu a pro pravdu obyvatel obývajících prostor mýtu. Jeden a tentýž prostor, ještě včera okupovaný vítězstvím Rusů, byl na lusknutí prsty zaplněn českým chlapáctvím s hromadou přívlastků. Vítězství mýtu bylo tak přesvědčivé, že na něj se samozřejmostí sobě vlastní naskočily i rodiny ještě před pár měsíci jezdící v Čajkách. I když jsme z pohledu polského odporu tančili jen dějinný valčíček, pohodlně jsme se jako hrdý národ ve svém hrdinském mýtu bez pardonu usadili.
Jedním z okamžitých důsledků převráceného mýtu byl fakt, že z Čech zprudka vymizeli konzervativní komunisté, natožpak stalinští komunisté, aniž byla nalezena jediná mrtvola. Ke staré historii se nikdo nehlásil. Nebyla. Byly jen progresivní síly. Režisér Vorlíček, který normalizoval Barrandov z pozice komunisty dodnes prohlašuje, jak se na výjezdech v Německu bratřil s Milanem Schulzem ze Svobodné Evropy, a je samozřejmé, že té své odbojářské latině plně věří. A pokud někdo zlý v mediálním prostoru zůstal, byli to ti, kteří byli už tolik provaření, že by jim překabátění společensky víc uškodilo než na odiv stavěná „pevnost charakteru soudružky Švorcové“. A tak nám vlastně zbyli jen „oni“ – ti, kteří jsou v Čechách milování nejvíce – ti, kteří nemají své občanské jméno. Celá česká tradice je trefovat se do „oni“. Milujeme svého operetního Wericha a jeho moudra: „Nejhorší je srážka s blbcem“. Kdepak my a srážka s Josefem Vejtřasou. Ony „oni“ jsme si samozřejmě ponechali jako milostivé fackovací panáky. Poražené. Rusáky.
Na předchozích dvacet let porážky kontrarevoluce navázalo „našich“ dvacet let s mýtem „oněch odporných Rusáků“. Hezky jsme se sžili s karikaturami, na kterých nám tak pěkně vyniklo naše hrdinství. Eventuálně u odvážných, nebo buřičských, autorů pak případně naše nehrdinství. Tam hranice končily. Hranice našeho mýtu 68.
Vlastně jediná chvíle, kdy jsme si připustili a dovolili do svých mediálních životů vpustit i tu druhou stranu – stranu ohavných komunistů a všivých okupantů Rusáků – bylo tehdy, kdy jsme je mohli utopit v pivě. Teprve když to byl pěšák Jurij, který u nás nesměle zazvonil a s provinilým úsměvem přinesl kanystr benzínu a NEBYL to důstojník, teprve pak jsme ho dokázali vzít do party. Já Honza, ty Jurij, my bratři! Jen takto, vykastrované, jsme je mohli narazit na ševcovské kopyto všeobjímajícího lidového gulášku české pivní filosofie: „co jsme si, to jsme si“.
Je dvacet let po odchodu posledního ruského vojáka a po pádu komunismu a my stále žijeme v plochém mýtu vítěze srpna 1968. Každého srpna přidáme nějakou naši oběť, nějaké další neotištěné fotografie potvrzující náš mýtus vítězství. Žádné hnutí, jaké vzniklo bezprostředně v USA po 11. září a které by se jmenovalo podobně jako to jejich „Rodiny 11. září za mírové zítřky“ obhajující i druhou stranu války tu nemá žádnou živnou půdu. Žijeme ve šťastném světě vítězů. „Oni“ jako jednotlivé lidské osudy neexistují. Ruští poražení a to, co si myslí, nejsou náš problém.
Česká veřejnost a česká média si ani dvacet let po odsunu posledního ruského vojáka nepoložila tu banální a základní otázku: Jak vypadá naše vítězství z pohledu Ruska? Jak vypadají dějiny podle ruské veřejnosti? Kdo je podle Rusů vítězem a kdo poraženým?
V tom je pořad České televize „Invaze 1968. Ruský pohled“ v jistém smyslu skutečně objevný. Dvacet let po odchodu posledního ruského vojáka a čtyřicet let po okupaci Česká televize konečně objevuje i „ony“ – nejen jako „Ony“, ale konečně jako lidi. Je to – ano skutečně! – pořad, který objevuje ruské vojáky. A zábavné je pozorovat, že tento „objev“ není doprovázen studem, že tak nebylo učiněno již dávno, ale naopak je pateticky prodáván jako obrovský průlom. Mýtus velkého objevu. Teprve teď se snažíme vyrovnat s historií tak, že opustíme šustot stranických materiálů, velkých politických tahů a mytologických českých obětí a teprve čtyřicet let poté se snažíme konečně „objevit“, co si ruští lidé tehdy a teď myslí o srpnu 1968. Česká televize vytvořila pořad, ve kterém nechala zaznít jak velící ruské důstojníky srpna – z nichž jeden je stále zatvrzelý vítěz, tak i obyčejné pěšáky tehdejšího výsadku, nebo i některé z legendárních demonstrujících na Rudém náměstí.Opatrně zvolejme hurá. Dvacet let jsme se nestarali o to, jak ruští občané tu událost tehdy vnímali a dokonce ani jak ji vnímají dnes. Dvacet let jsme se z pohledu svého vítězství nestarali, co na to říká a jak to říká druhá strana. Nejen politické špičky, ale jaký názor má i jejich veřejnost. V tom je, zaplaťbůh, opravdu pořad průlomový, který opatrně otevírá dveře do světa „poražených“.
Jenže jak už to tak bývá, hrdinství pořadu České televize je znovu jen polovičaté. Jako by svoji léčbu se bál ordinovat najednou, jakoby se zalekl faktu, že jen malá část ruské veřejnosti – pouhých 15 procent - má k srpnu 68 vůbec nějaký vztah a vůbec ví, o jakou událost se jedná. „Své“ Rusy bohužel vybírá jen selektivně. Tak, aby uměli k nám něco říci, ale už nepopisuje to, že srpen 68, pro nás zlomová a historická událost, je v Rusku téměř zapomenuta.
České mýty prostě fungují stále spolehlivě a novináři pracující na tomto příběhu jim stále podléhají. Jistě a správně v pořadu zazní generál Vorobjev, který v srpnu přijel na tanku a který byl i ten, který Rusy odvezl. Jistě a správně v pořadu zazní prostý ruský voják, pro kterého to není období hrdosti a v pořadu se nám pokouší omlouvat. Jenže je to jen půlkrok. Úplně je z pořadu cítit, jak nám tam chybějí ti obyčejní vojáci, kteří místo podivných omluv těm podivným lidem tam někde v Evropě, řeší jen sebe, svůj svět a své problémy. Ti, kteří se snaží se na tu etapu zapomenout ne kvůli nám, ale kvůli sobě. Kteří se dostali tam do té daleké země, daleko od rodin, kam nechtěli a kde se najednou dějinnou všiváckostí objevili. Ty, kteří žili svůj obyčejný život vykolíkovaný svým známým světem a náhle byli vyvrženi úplně jinam a kde na dvacet let ztratili své zázemí a museli ho zcela budovat znovu. Prostí lidé, kteří nevidí českýma očima, ale kteří mají své, ruské problémy a jen dějinný šotek je dovezl na pásech do Prahy.
Je to prostě jen publicistika napůl. Dovršená a zazděná navíc komentářem, který není neutrální, ale který tendruje k „našemu“ dovysvětlovávání. Místo otevření prostoru pro naše přemýšlení a nechání nám prostoru k přemýšlení, proč to tak „ti Rusové“ vidí, to za nás hezky pěkně polopaticky dořekne a vysvětlí nám to. Hlavně netápat! Prokletí veřejnoprávních pořadů. Invaze 1968 je tak pořadem, který sice otevírá dveře poraženým a nechává je mluvit, ale pak s hrůzou zjišťujeme, že vždy zas a znovu ony promluvy opět zabaluje do ukolébávajícího mýtotvorného pláště našeho vítězství. Místo onoho slibovaného ruského pohledu, na který tak netrpělivě čekáme a který nám byl slíben, nás vlastně celou dobu chlácholí a utěšuje, že naše verze pravdy je verzí správnou, i když v něm – samozřejmě ti neposlušní - říkají „jinou“ pravdu. Pořad, který každý skutečný projev skutečných účastníků tehdejší události buď přecedí přes „ideologicky správně“ vybraného hrdinu nebo alespoň doplní komentářem, který nás správně uvede do děje. A nebo – když už vybere účastníky, jejichž projev se nám zdá konečně autentický – tak najednou zjistíte, že jsou jen prostě a lidsky zdvořilí. Že vědí, že jsou ti poražení a že účelem dějin je se za zlo omluvit, a proto říkají svým hostitelům to, co by rádi věděli a slyšeli a rádi potvrzují jimi předem očekávané odpovědi. Stejně jako v tom starém vietnamském vtipu : „Jíte psy?!, ptají se Evropané v dotazníku Vietnamců. „Samozřejmě že ne. Máme plné ruce práce s vyplňováním vašeho formuláře.“
A tak poděkujme České televizi, že široké veřejnosti objevila ono neorané pole pohledu na dějiny z pohledu těch dnes poražených. Že otevřela ony dveře hledání dějin a historie nejen u vítězů. Buďme s jistou opatrností teď rádi, že se odvážila vyprávět český mýtus ruskými ústy, ale počkejme si ještě, než přijde skutečný ruský mýtus odvyprávěný ruskýma očima. Počkejme si v případě srpna 1968 na nějaký podobný příběh, jaký třeba stvořil Clint Eastwood ve svém filmu Dopisy z Iwo Jimy. Příběh Rusů tady v té zemi vyprávěný Rusy. Bez naší nebo ruské ideologické zuřivosti a bez ruské zdvořilosti. Pamětníci ještě nevymřeli.
Ještě je čas.
Zrekapitulujme banality. Po dvacet normalizačních let byl srpen 1968 vítězstvím socialistických sil proti zákeřné kontrarevoluci. Byla to normativní hagiografie, i když se jí národ potichu v přísném soukromí zpěčoval. České oběti a český příběh byl zamlčen, vytěsněn, kriminalizován. Vytlačená fakta příběhu si samozřejmě hledala svoji cestu, a tak končila v přítmích bytů a rodila tajný mýtus „statečných Čechů“.
Konec roku 1989 otočil dějiny a zrodil za vítěze „ty naše“. Lidový mýtus pěstovaný tajně v koupelnách s vypnutým světlem se stal normotvorným. V mediálním prostoru se obratem otočil i příběh srpna 1968. Vítězem se drtivě stali Češi pro ten hrdý týden odporu a pro pravdu obyvatel obývajících prostor mýtu. Jeden a tentýž prostor, ještě včera okupovaný vítězstvím Rusů, byl na lusknutí prsty zaplněn českým chlapáctvím s hromadou přívlastků. Vítězství mýtu bylo tak přesvědčivé, že na něj se samozřejmostí sobě vlastní naskočily i rodiny ještě před pár měsíci jezdící v Čajkách. I když jsme z pohledu polského odporu tančili jen dějinný valčíček, pohodlně jsme se jako hrdý národ ve svém hrdinském mýtu bez pardonu usadili.
Jedním z okamžitých důsledků převráceného mýtu byl fakt, že z Čech zprudka vymizeli konzervativní komunisté, natožpak stalinští komunisté, aniž byla nalezena jediná mrtvola. Ke staré historii se nikdo nehlásil. Nebyla. Byly jen progresivní síly. Režisér Vorlíček, který normalizoval Barrandov z pozice komunisty dodnes prohlašuje, jak se na výjezdech v Německu bratřil s Milanem Schulzem ze Svobodné Evropy, a je samozřejmé, že té své odbojářské latině plně věří. A pokud někdo zlý v mediálním prostoru zůstal, byli to ti, kteří byli už tolik provaření, že by jim překabátění společensky víc uškodilo než na odiv stavěná „pevnost charakteru soudružky Švorcové“. A tak nám vlastně zbyli jen „oni“ – ti, kteří jsou v Čechách milování nejvíce – ti, kteří nemají své občanské jméno. Celá česká tradice je trefovat se do „oni“. Milujeme svého operetního Wericha a jeho moudra: „Nejhorší je srážka s blbcem“. Kdepak my a srážka s Josefem Vejtřasou. Ony „oni“ jsme si samozřejmě ponechali jako milostivé fackovací panáky. Poražené. Rusáky.
Na předchozích dvacet let porážky kontrarevoluce navázalo „našich“ dvacet let s mýtem „oněch odporných Rusáků“. Hezky jsme se sžili s karikaturami, na kterých nám tak pěkně vyniklo naše hrdinství. Eventuálně u odvážných, nebo buřičských, autorů pak případně naše nehrdinství. Tam hranice končily. Hranice našeho mýtu 68.
Vlastně jediná chvíle, kdy jsme si připustili a dovolili do svých mediálních životů vpustit i tu druhou stranu – stranu ohavných komunistů a všivých okupantů Rusáků – bylo tehdy, kdy jsme je mohli utopit v pivě. Teprve když to byl pěšák Jurij, který u nás nesměle zazvonil a s provinilým úsměvem přinesl kanystr benzínu a NEBYL to důstojník, teprve pak jsme ho dokázali vzít do party. Já Honza, ty Jurij, my bratři! Jen takto, vykastrované, jsme je mohli narazit na ševcovské kopyto všeobjímajícího lidového gulášku české pivní filosofie: „co jsme si, to jsme si“.
Je dvacet let po odchodu posledního ruského vojáka a po pádu komunismu a my stále žijeme v plochém mýtu vítěze srpna 1968. Každého srpna přidáme nějakou naši oběť, nějaké další neotištěné fotografie potvrzující náš mýtus vítězství. Žádné hnutí, jaké vzniklo bezprostředně v USA po 11. září a které by se jmenovalo podobně jako to jejich „Rodiny 11. září za mírové zítřky“ obhajující i druhou stranu války tu nemá žádnou živnou půdu. Žijeme ve šťastném světě vítězů. „Oni“ jako jednotlivé lidské osudy neexistují. Ruští poražení a to, co si myslí, nejsou náš problém.
Česká veřejnost a česká média si ani dvacet let po odsunu posledního ruského vojáka nepoložila tu banální a základní otázku: Jak vypadá naše vítězství z pohledu Ruska? Jak vypadají dějiny podle ruské veřejnosti? Kdo je podle Rusů vítězem a kdo poraženým?
V tom je pořad České televize „Invaze 1968. Ruský pohled“ v jistém smyslu skutečně objevný. Dvacet let po odchodu posledního ruského vojáka a čtyřicet let po okupaci Česká televize konečně objevuje i „ony“ – nejen jako „Ony“, ale konečně jako lidi. Je to – ano skutečně! – pořad, který objevuje ruské vojáky. A zábavné je pozorovat, že tento „objev“ není doprovázen studem, že tak nebylo učiněno již dávno, ale naopak je pateticky prodáván jako obrovský průlom. Mýtus velkého objevu. Teprve teď se snažíme vyrovnat s historií tak, že opustíme šustot stranických materiálů, velkých politických tahů a mytologických českých obětí a teprve čtyřicet let poté se snažíme konečně „objevit“, co si ruští lidé tehdy a teď myslí o srpnu 1968. Česká televize vytvořila pořad, ve kterém nechala zaznít jak velící ruské důstojníky srpna – z nichž jeden je stále zatvrzelý vítěz, tak i obyčejné pěšáky tehdejšího výsadku, nebo i některé z legendárních demonstrujících na Rudém náměstí.Opatrně zvolejme hurá. Dvacet let jsme se nestarali o to, jak ruští občané tu událost tehdy vnímali a dokonce ani jak ji vnímají dnes. Dvacet let jsme se z pohledu svého vítězství nestarali, co na to říká a jak to říká druhá strana. Nejen politické špičky, ale jaký názor má i jejich veřejnost. V tom je, zaplaťbůh, opravdu pořad průlomový, který opatrně otevírá dveře do světa „poražených“.
Jenže jak už to tak bývá, hrdinství pořadu České televize je znovu jen polovičaté. Jako by svoji léčbu se bál ordinovat najednou, jakoby se zalekl faktu, že jen malá část ruské veřejnosti – pouhých 15 procent - má k srpnu 68 vůbec nějaký vztah a vůbec ví, o jakou událost se jedná. „Své“ Rusy bohužel vybírá jen selektivně. Tak, aby uměli k nám něco říci, ale už nepopisuje to, že srpen 68, pro nás zlomová a historická událost, je v Rusku téměř zapomenuta.
České mýty prostě fungují stále spolehlivě a novináři pracující na tomto příběhu jim stále podléhají. Jistě a správně v pořadu zazní generál Vorobjev, který v srpnu přijel na tanku a který byl i ten, který Rusy odvezl. Jistě a správně v pořadu zazní prostý ruský voják, pro kterého to není období hrdosti a v pořadu se nám pokouší omlouvat. Jenže je to jen půlkrok. Úplně je z pořadu cítit, jak nám tam chybějí ti obyčejní vojáci, kteří místo podivných omluv těm podivným lidem tam někde v Evropě, řeší jen sebe, svůj svět a své problémy. Ti, kteří se snaží se na tu etapu zapomenout ne kvůli nám, ale kvůli sobě. Kteří se dostali tam do té daleké země, daleko od rodin, kam nechtěli a kde se najednou dějinnou všiváckostí objevili. Ty, kteří žili svůj obyčejný život vykolíkovaný svým známým světem a náhle byli vyvrženi úplně jinam a kde na dvacet let ztratili své zázemí a museli ho zcela budovat znovu. Prostí lidé, kteří nevidí českýma očima, ale kteří mají své, ruské problémy a jen dějinný šotek je dovezl na pásech do Prahy.
Je to prostě jen publicistika napůl. Dovršená a zazděná navíc komentářem, který není neutrální, ale který tendruje k „našemu“ dovysvětlovávání. Místo otevření prostoru pro naše přemýšlení a nechání nám prostoru k přemýšlení, proč to tak „ti Rusové“ vidí, to za nás hezky pěkně polopaticky dořekne a vysvětlí nám to. Hlavně netápat! Prokletí veřejnoprávních pořadů. Invaze 1968 je tak pořadem, který sice otevírá dveře poraženým a nechává je mluvit, ale pak s hrůzou zjišťujeme, že vždy zas a znovu ony promluvy opět zabaluje do ukolébávajícího mýtotvorného pláště našeho vítězství. Místo onoho slibovaného ruského pohledu, na který tak netrpělivě čekáme a který nám byl slíben, nás vlastně celou dobu chlácholí a utěšuje, že naše verze pravdy je verzí správnou, i když v něm – samozřejmě ti neposlušní - říkají „jinou“ pravdu. Pořad, který každý skutečný projev skutečných účastníků tehdejší události buď přecedí přes „ideologicky správně“ vybraného hrdinu nebo alespoň doplní komentářem, který nás správně uvede do děje. A nebo – když už vybere účastníky, jejichž projev se nám zdá konečně autentický – tak najednou zjistíte, že jsou jen prostě a lidsky zdvořilí. Že vědí, že jsou ti poražení a že účelem dějin je se za zlo omluvit, a proto říkají svým hostitelům to, co by rádi věděli a slyšeli a rádi potvrzují jimi předem očekávané odpovědi. Stejně jako v tom starém vietnamském vtipu : „Jíte psy?!, ptají se Evropané v dotazníku Vietnamců. „Samozřejmě že ne. Máme plné ruce práce s vyplňováním vašeho formuláře.“
A tak poděkujme České televizi, že široké veřejnosti objevila ono neorané pole pohledu na dějiny z pohledu těch dnes poražených. Že otevřela ony dveře hledání dějin a historie nejen u vítězů. Buďme s jistou opatrností teď rádi, že se odvážila vyprávět český mýtus ruskými ústy, ale počkejme si ještě, než přijde skutečný ruský mýtus odvyprávěný ruskýma očima. Počkejme si v případě srpna 1968 na nějaký podobný příběh, jaký třeba stvořil Clint Eastwood ve svém filmu Dopisy z Iwo Jimy. Příběh Rusů tady v té zemi vyprávěný Rusy. Bez naší nebo ruské ideologické zuřivosti a bez ruské zdvořilosti. Pamětníci ještě nevymřeli.
Ještě je čas.
Tisk
Zpět
