Vždy ta Zeď chtěla být zajímavou.

Příkaz ke stavbě Dlouhé zdi dal První císař roku 214 př. n. l. Ten císař Čchin Š´ Chuang-ti, který v roce 221 př. n.l. sjednotil čínské státy v jednu říši. Ve svém nejambicióznějším stavebním projektu se rozhodl spojit různé existující městské a státní hradby tak, aby vytvořily jedinou dlouhou zeď, která by – spolu se svými pevnůstkami a strážními věžemi - oddělila čínskou civilizaci od jejich „barbarských“ severních sousedů. Pro zajištění dostatku pracovních sil neváhal na nehostinný sever násilně přesídlit statisíce rolníků hlídané obrovským vojskem. Zároveň vydal nařízení uvalující povinnost na stavbě zdi i pro usvědčené zločince, neschopné státní zaměstnance a odvedence z celé říše. V Číně vše velké je běžné a nemožné je toliko obtížné. To je čínské paradigma, které je třeba mít stále na zřeteli. Pro Evropu nepředstavitelný až neřešitelný úkol, jakým byla organizace stavebních prací, přesun a zabezpečení půl milionu pracovních sil, se na úsvitě novodobých dějin stal v Číně skutkem. Zní to neuvěřitelně, ale základ Dlouhé zdi, jehož stavba vyžadovala miliony a miliony pracovních hodin, stavba téměř bez mechanizace, byl dokončen během pouhých sedmi let. Sedmi let! A ještě jednou opakuji pro to opojení číslovkou. Ano, sedmi let! Dělníci museli snášet nelidské podmínky. Odhaduje se, že při stavbě zdi přišlo o život na milion lidí. Neuvěřitelný výkone v oboru inženýrství a logistiky.

Dílo bylo ve svém základě dokonáno. Svět civilizace a necivilizace byl oddělen.

Dlouhá zeď je asi 8 metrů vysoká a 5 až 6 metrů silná. To není žádná imponující výška či šířka. Vlastně by stačil jeden delší žebřík na její ztečení. Avšak to, co vyvolávalo ten děs dobyvatelů, byla její nekonečná délka vlnící se horami, přerušovaná strážními věžemi vždy plně obsazenými svojí posádkou. Zeď byla zhotovována dusáním zeminy po tenkých vrstvách do připraveného bednění a takto vytvořené velmi pevné jádro pak bylo obezděno. Jako materiál byly při budování Velké zdi poblíž Pekingu používány vápencové kameny. Jinde to byla žula a pálené cihly, na severovýchodě bylo jako materiál využíváno dubové, borové a smrkové dřevo, v hornatých oblastech zase museli dělníci ke stavbě vynášet kamení. V části, která procházela pouští Gobi, se zase používalo směsi z oblázků, tamaryšků a větví. Většina materiálů závisela na místních zdrojích, protože Velká zeď zpravidla probíhá v obtížně prostupném terénu po hřebenech hor, a tak podle jakosti materiálu se zeď zachovala po delší nebo kratší dobu. Opěrnými body byly věže, ve kterých se nacházely sklady munice a ubytovny pro mužstvo. Z věží bylo možné předávat si na dlouhé vzdálenosti zprávy. Počet nepřátel byl určován počty kouřových, ohňových a zvukových signálů. V mingském období znamenal jeden kouřový signál počet jednoho sta nepřátel, dva signály 500, tři signály přes 1000 nepřátelských bojovníků. Ve své době Dlouhá zeď budila oprávněnou hrůzu.

Z výšky vypadá Dlouhá zeď jako šupinatý dračí hřbet.

Mýtus o viditelnosti z vesmíru Dlouho se tradovalo populární, ale nikterak podložené tvrzení amerického cestovatele Richarda Halliburtona z roku 1938, že Velká zeď je jediným lidským výtvorem viditelným z Měsíce. Pokud jde o pohled pouhým okem, Velká zeď rozhodně není z takové vzdálenosti viditelná. Velká zeď je maximálně 10 m široká a Měsíc je vzdálen asi 380 000 km. Je to tedy poměr 10m : 380 000 000m. Po úpravách dostaneme výsledek, že Zeď lze vidět stejně jako čáru o tloušťce 1 mm ze vzdálenosti 38 km. V otázce pozorování z kosmické lodi na nízké oběžné dráze se názory různí. Není vyloučeno, že za příznivého osvětlení může pozorovatel s bystrým zrakem průběh zdi spatřit, ale kupříkladu první čínský kosmonaut Jang Li-wej (Yang Liwei) prohlásil, že Velkou zeď při pohledu z vesmíru nerozeznal. Tvrzení o její výjimečné viditelnosti lze rozhodně odkázat do říše legend. (Zdroj: Wikipedia)

Je nejdelší stavbou, jakou kdy člověk vytvořil. Jakožto obranná linie se stala symbolem „Říše středu“, jak Číňané svou zemi nazývají. Tento pojem vychází z tradičních čínských představ, podle kterých byla Země hranatá a v jejím posvátném středu ležela Čína. Císař představoval spojení mezi Nebesy, Zemí a člověkem. Vše pak směřovalo k jednotě a ke středu, který reprezentoval sám císař. Touto zdí se Čína uzavřela vnějším vlivům a ztratila pojem o okolním světě na dlouhá staletí. Dlouhá zeď Prvního císaře se táhla v délce přes 6 000 kilometrů z provincie Kan-su (Gansu) na severozápadě až k poloostrovu Liao-ning (Liaoning) na severovýchodě. Tajemství Číny bylo před okolním světem neprodyšně uzavřeno hluboko až do našich novověkých dějin. Oni se uzavřeli před námi a my jsme neznali je. Z daleké Číny se k nám, do Evropy, nesly jen příběhy a tajemné báchorky o daleké zemi. Benátskému kupci jménem Marco Polo, který do tohoto císařství pronikl a dostal se až k jeho srdci, a který o tom přinesl svědectví, se Evropa jen smála. O Zdi byly u nás zaznamenány mnohé příběhy. Nebylo to zdaleka ale nic proti spoustě příběhů, legend a bájí, který koloval Říší středu. Jako každé unikátní a všednodennosti se zpěčující dílo, jako každý klenot stvořený lidskou rukou, tak i Dlouhá zeď vytvořila své legendy, které si čínský lid mezi sebou staletí vyprávěl.

Mao Ce-tung řekl: „Muž, který neslezl Velkou zeď, není pravý muž.“

V provincii Che-pej (Hebei) si dodnes lidé vyprávějí příběh věrné manželky Meng Ťiang-nü (Meng Jiangnü). Její manžel Fan Qi Liang musel tři dny po svatbě nastoupit k nuceným pracím na Dlouhé zdi. Žena si o něj dělala starosti. Přišla zima a muž se stále nevracel.  Meng Ťiang-nü sesbírala teplé oblečení a přicestovala na staveniště Dlouhé zdi. Tam se dozvěděla, že její manžel Fan Qi Liang  zemřel a byl z rozkazu císaře zazděn. Meng Ťiang-nü  plakala den a noc. Její žal byl slyšet daleko a byl tak hluboký, že Velká čínská zeď náhle pukla a vydala kosti a orgány mnoha mrtvých mužů. Meng Ťiang-nü plna žalu vložila své prsty do těchto ostatků a nechala z nich kapat krev, dokud její krev nezačala proudit jedním tělem. Paní Meng se setkala opět se svým mrtvým mužem. Zpráva o věrnosti Meng Ťiang-nü šla od úst k ústům, až se o ní dozvěděl sám císař. Paní Meng si dal předvolat. Jakmile ji uviděl, byl uchvácen její krásou a zatoužil se s ní oženit. Žádná žena se nesměla protivit přání císaře. Meng Ťiang-nü měla jen jedinou podmínku – chtěla pro svého muže nechat vystavět vysoký oltář u moře, kde by na něho mohla vzpomínat. Císař souhlasil. Při pohřební slavnosti Meng Ťiang-nü se vydrala na oltář. Na oltáři  se její srdce otevřelo a paní Meng císaři všechnu jeho krutost vmetla do tváře. Meng Ťiang-nü  se pak se svým mrtvým mužem v náručí vrhla do moře.  

V části Velké zdi zvané Tchaj Pching Čaj poblíž Chuang Ja Kuan se nachází místním dobře známá Vdovská věž. Říká se, že při budování této části 12 vojáků přišlo o život. Jejich ženám, když se tu strašnou novinu dozvěděly, v ten samý okamžik puklo srdce. Na počest 12 mužů byla vztyčena strážní věž a srdce jejich žen tam byly zazděny. Prý v tichých nocích je slyšet jejich tlukot

U budovy Pchan Ťia Kchou nachází se u přehrady v provincii Che-pej, kam ústí podvodní Velká věž, všem místním lidem známé místo, které je nazýváno Si Feng kchou, Setkání šťastných úst. Za starých časů se voják dlouho nevracel domů. Jeho otec jako smyslů zbavený ho hledal všude. Náhodou se rozběhl na kopec zvaný Songting Hill, kde jeho syn právě svačil pod stromem. Oba byli tak šťastni a smáli se tak náramně, že oba naráz zemřeli od smíchu. Místo bylo později přejmenováno na Setkání šťastných úst.

Na okraji Pekingu se nalézá slavná část Velké zdi zvané Chuang Chua Čcheng (Pevnost žlutých květů). Je pojmenována po každoroční záplavě žlutých kvítků kvetoucích v létě, ale také podle známého příběhu budování této části zdi v období dynastie Ming. Výstavba této části zdi započala roku 1575 a dozorem byl pověřen generál Kchaj Cchaj. Podle úředníků říše stavba trvala příliš dlouho a byla příliš nákladná. Když generál Kchaj přijel do hlavního města oznámit ukončení stavby, byl obviněn z úmyslných průtahů, arestován a neprodleně sťat Intrikánští ministři namluvili císaři Wan-li, že stavitel Kchaj byl nedbalý a lhostejný. Stavba však stála a svědectví generálova přítele usilovně volajícího svoji pravdu nahlodalo císařovo svědomí. Nařídil provést nová šetření a zjistil, že Velká zeď generála Kchaj byla postavena na velmi strmých svazích a že byla obzvláště pevná. Šetření neprokázalo ani jednu trhlinu, z které by mohla býti vysunuta cihla či kamen, protože pojivo, z kterého byla zeď budována, bylo posíleno polévkou s rýží. S vědomím toho, že tento projekt byl stvořen s extrémně vysokou kvalitou, nechal císař vybudovat hrobku s náhrobkem pro generála Kchaj a na velkou skálu pod Velkou zdí nechal napsat nápis „Kovová polévka".

Ty příběhy jsou nádherné a okouzlují po generace. Jejich krása byla u mnohých již několikrát vetkána do filmů či do knih. A ty, které snad ještě čekají na svého básníka, k svému zapsání jen jen svádí. Protože vyprávějí o Zdi, kvůli které miliony lidí z celého světa přicházejí do Číny. Aby i oni si ochutnali tu čarovnou atmosféru nejdelší lidské stavby. Stavby, která stále fascinuje a láká. Jako nalákala i mne. Tajemná, mohutná, nezlomná. Zeď, která tu stojí odnepaměti a na věky věkův stát bude.

Hrdý čínský symbol.

Jistě. S tou větou nelze polemizovat. Každý kdo navštíví Peking, musí se zajet podívat i k Velké čínské zdi. Znal jsem ty legendy, které se k tomu šupinatému draku, roztahujícímu se po vrcholcích hor, vztahují. Viděl jsem mnoho obrázků té Zdi a asi o to více mne lákala. I já jsem si ji chtěl prohlédnout a dotknout se kamenů, které jsou pospojovány lidskou krví obětovanou při její stavbě. Věděl jsem, že jsem to té Zdi povinen, jen jsem nevěděl kdy a jak.   Z každého rohu v Pekingu se na vás směje jeden prodejce autobusového zájezdu k Dlouhé zdi. Nejsou dotěrní, jako je tomu v arabských zemích, jsou milí, usměvaví, ale jsou bohužel všude. V každém hotelu, kde jsou ubytováni turisté, je stoleček s letáky na denní tour k slavné Zdi. Vše samozřejmě na Pa-ta-ling (Badaling), který je mistrovsky upraven a kde je vše, co si turista žádá. Bohužel opravdu vše. Dokonce i lanovku nahoru a skluzavku dolů tam pro bachraté udělali.   Já měl trochu výhodu. Pokoj, který mi zařídila Xiuxiu, víla provázející mne Pekingem, byl v hotelu jen pro Číňany. Jako Evropan jsem byl pro recepční Marťanem. Ani slovo anglicky ty holky děžurné neuměly, ale také mi tedy ani nic nenabízely. Žil jsem mezi nimi a s nimi na pokoji a v (úplném) pokoji. Do jejich srdcí se vešly veškeré jazyky, a tak za chvilku jsem s nimi hovořil a popíjel česky. Horký jasmínový čaj byl stále dolévaný do mé pokojové termosky mojí hotelovou patrovou důvěrkyní, v ceně pokoje čítající pár desetikorun byl i vlastní kartáček, miniaturní zubní pasta, hřeben a trepky. Na trepky nemohu zapomenout. Ty jsou všude, stejně jako ten skvělý jasmínový čaj. Ale nikde žádný náborčí na výlet na Pa-ta-ling. Ani žádný leták. Nic, ticho, klid. Mimochodem, na Evropana v běloskvoucích trepkách je úžasný pohled. Z pohledu Evropana zas musím říct, že číňanka v trepkách je zpropadeně splněný mužský sen.   Moc jsem se ke Zdi chtěl dostat, ale moc jsem se chtěl vyhnout i všem místům, které nabízí průvodce. Pestrobarevným pletencům výskajících výletníků, kroutících se po hradbách. Masám turistů nakupujících odznáčky a ručníky se Zdí vystupující z ranního oparu a s obrysy hor na pozadí. Bál jsem se toho všeho vyvolávání průvodců o hluboké historii této památky, aby posléze tím samým hlasem mi nebylo nabízeno leporelo nejpoutavějších záběrů Novodobého divu světa. Chtěl jsem zeď takovou, jaká prošla staletími a jaká se donesla do 21.století. Ne tu vymydlenou, nakašírovanou s vypiglovanými obrannými bášněmi podle hollywoodského mustru. Prostě tu s bájí, která se nechala rozplakat od paní Meng.   Zařídit si výlet k Čínské zdi po vlastní ose není zase až taková legrace. Taxikáři jsou šílení a jezdí jen k Badalingu. Městská ani jiná doprava tam nevypravuje žádné spoje. Zase zlatá Xiuxiu. Sehnala minibus, sehnala znalého řidiče a na mně bylo najít další lidi, kteří pojedou se mnou, abych to vůbec byl schopen finančně utahnout. Ona sama s námi nepojede, ale šofér je skvělý znalec. Nalezení spolucestujících bylo to nejmenší. Hostely jsou plné baťůžkářů a nezávislých cestovatelů a vyrazit si k syrové Zdi je nabídka, která se neodmítá.   Vyrážíme časně ráno. Peking je obrovské město a teď se stěží probouzí. Jedeme desítky kilometrů a stále jsme v Pekingu. Upravené asfaltové silnice, veřejné osvětlení, všude paneláky, všude dosah městské dopravy. Hluboce se Číně omlouvám. Přijel jsem do ní s představou nesmírně chudé země a všude kolem sebe vidím rozsáhlé investice, nádherné ulice, nové činžovní domy. I na kraji města, kam turisté se nikdy nezatoulají. Podle průvodce se Velká zeď prý téměř dotýká Pekingu. V Číně „téměř“ znamená desítky kilometrů. S hrůzou zjišťuji podle ukazatelů, že jedeme na Badaling. Po všech těch přípravách?   Zoufale kroutím hlavou. Opravdu je to brána do toho turistického šílenství. Ale naštěstí jen brána. Jedeme dál. Podél Zdi přeci. Transparenty s lákadly pro turisty mizí, výstavní silnice se proměňuje v obyčejnou, ale pořád ještě asfaltku. Motáme se mezi horami. Polykáme další kilometry, abychom pak najednou zatočili do malé vesničky. Bohem zapomenuté vesničky, kde jsme úplně sami. Nás pár šlapáků a šlapek.   Kousek nad námi se ten zázrak vlní. Jsem u cíle, pro který jsem udělal tolik, abych ho mohl spatřit na vlastní oči a v kráse nedotčené triky obchodníků se sny pro texaské farmáře. Jsem tu a jsem ohromen. Od nekonečna do nekonečna Zeď poskakuje po vrcholech. Drápeme se na ni po úzké kozí stezce, po které chodí toliko místní pastevci. Co vypadá jako ždibek, je prudký výstup do kopce. Za chvíli jsme zadýchaní, ale šlapat se musí dál.   Konečně na zdi. Na mnoha místech se už drolí, přesto je stále neuvěřitelně bytelná. Tolik neskutečných století a pořád si lze na ni představit pochody stráží a křik velitelů sjednávajících pořádek. Teď se po ní houpeme i my. Chůze po Zdi je kupodivu docela obtížná. Velká převýšení kopírující terén jsou docela vyčerpávající. A někdy její stav vyžaduje už i drobné horolezecké návyky. Přesto je to neskutečný zážitek.   Docházíme k jedné ze strážních věží. Nikde nikdo, jen nás asi osm lidí. Zdánlivě nikde nikdo. Byli jsme zmerčeni Rudou gardou. Za chvíli si nás jdou zkontrolovat. Strážci věže, strážci ducha paní Meng. Vlastně ani nic nechtějí. Přišli se podívat, kteří šílenci se sem vydrápali a přišli si s námi popovídat. Strážit věž je čest. Proto tuto činnost konají dobrovolníci.  Jsou hrdi na svoji věž a jsou šťastni, že mohou z ní pozorovat okolní krajinu. Velebná krajina okolo. Na zdi jen my a její strážci. Jsem šťastný. Jsem dokonale šťastný. Vlastně jsem si ani nepředstavoval, že budu tu na Zdi tak šťastný!