Má fotografie jen jeden originál?

Cena umění není žádná romantika. Po celou historii vždy byla chladným kalkulem zvažujícím výhodnost. Obvyklým důvodem, proč byla a jsou díla skupována a objednávána, se nenachází v idealistickém  apelu na budoucnost a obohacení lidstva, ale v kupecky prosté úvaze o koupi prestiže. Kupci skutečně velké umění kupují nikoli pro mnohdy jim nesrozumitelnou věčnost, ale – převážně - pro vyprsení se, že vlastní unikátní umění.

"Tržní hodnotou umění je jeho nedostatek, a když ho vyrobíte o něco víc, stane se méně hodnotným," říká sběratel Sobel, který je vlastníkem 190 prací fotografického mistra Egglestona v odhadované hodnotě 3 až 5 miliónů dolarů a o kterém je tento příběh.

Tříkolka za půl milionu dolarů. Nebo ne?

Proto u vrcholných uměleckých děl se stává podstatou ceny - platba za unikátnost vlastnictví tohoto jedinečného umění. Lidé nosí a hlavně platí drahou róbu proto, že v ní nebude oblečena celá tramvaj. Unikátnost fresky v kostele je umocněna, a proto i umělci bohatě zaplacena právě a hlavně proto, že majitel kostela dobře ví, že to dílo může být shlédnuto jen u něj. On platí nejen za to, že právě u něj je tato jedinečná freska, ale zároveň draze platí i za znemožnění, aby dílo vlastnil a ukazoval jako své kdokoli jiný. Vlastnit dobré, našlapané, sportovní auto jako status dobrého postavení bylo možná dřív terno, ale dnes  si ho už bohužel  může koupit každý. Dnes musíte – když chcete dobře vypadat - vlastnit Picassa. Protože jeho plátno je jedinečné. A navíc je Picasso mrtvý a nedomaluje ho i všem ostatním sousedům v ulici.

A proto jste ochotni a schopni vyndat z peněženky ohromné sumy. Pokud víte, že máte doma prestiž a jedinečnost. Ostatně to u pláten toho Picassa – až na padělky (ale že jich se zase toulá!) – je vcelku jisté. Dřív prostě povětšinou za delší konec tahal kupec, protože umělec tvořil jen jednou. Maloval na jedno plátno, hrál jen před panovníkem. Dnes je všchno obráceně. Principem  moderních děl je jejich snadná reprodukovatelnost atak když dřív originálem byl ten kus umění, co měl kupec doma, je dnes originálem jen to, co autor za originál prohlásí. I vy si můžete za pár tisícikorun dovolit lebku Damiena Hirsta, který zákonitosti a výhody pro dnešní autory pochopil dávno.

Tuhle hrůzu rozdrobení jedinečnosti o notný kus dál posunula hranice fotografie. Moderní fotografie staré a osvědčené schéma jedinečnosti, a tedy zároveň i jednoznačnost vlastnictví rozdrtila zcela na padrť. Moderní fotografie se svými snadno šiřitelnými digitálními a nikdy neubývajícími originály rozlévá do našeho moderního světa zmatek, který tu dosud nebyl. Nikdo si s tím moc neví rady a mnozí umělci se tak – pro znovuzvýšení své ceny - opět snaží vytvořit zdání jedinečnosti. Ve svém článku  v LN se jednoho způsobu řešení dotknul Tomáš Pospiszyl, když popisuje, jak Shirana Shahbazi, která právě teď vystavuje své práce v Rudolfinu, problém jedinečnosti vlastnictví moderní fotografie řeší tím, že je ručně nechává přemalovat, a tím jim vrací ztracenou jedinečnost.

Jiným nasvícením tohoto sporu o jedinečnost, ukazuje soudní spor Sobel versus Eggleston, tedy dvou lidí, kteří by se měli potřebovat, jak naznačujeme již výše. Otevřel totiž otázku, kdo je v otázce autorství tím zlým a – a to je neuvěřitelně bizarní - chce nám říct, že tím zlým je v rozporu s veškerou romantickou tradicí umělec. Nikoli kupec.

Podstatu sporu, který teď mezi shora uvedeným sběratelem Sobelem a umělcem Egglestonem probíhá, můžeme koncentrovat do jednoduché otázky: Je právem umělce, a pokud ano, tak v jakém rozsahu, vytvořit novou fotografii ze starého negativu? Sobel žaluje Egglestona za to, že ředí a snižuje hodnotu jeho sbírky tím, že vytváří velkoformátové digitální tisky ze svých nejznámějších děl a ty pak prodává za rekordní ceny v aukčním domě Christie’s.

Jak to je? Své slavné a mezinárodně ceněné fotografie Eggleston původně tisknul v limitovaných sériích v letech 1970 až 1980, kdy moderní digitální technologie ještě neexistovaly. Vlastníkem jedné takovéto ikonické fotografie s názvem "Memphis (tříkolka)“ je i sběratel Sobel. Originál o rozměru 45 cm koupil, podle svých slov, od sběratele za 250.000 dolarů. Aukční dům Christie’s nedávno představil na 36 velkoformátových digitálních tisků tohoto autora a slavná Tříkolka v rozměru přes jeden a půl metru byla v aukci prodána za cenu 578.500 dolarů. Ano, tatáž tříkolka. Nebo jiná?

"Neexistuje žádný zákon, který zabraňuje umělci ve vytváření dalších děl ze stejného negativu“, říká Egglestonův právník John Cahill. "Limitovaná edice je sbírka fyzických objektů, ale umělec je vlastníkem autorských práv k obrazu samotnému."

Můžeme se tedy ptát: Zvýšila se, nebo snížila cena tisku v Sobelově držení?

Je samozřejmě příliš brzy říci, zda velkoformátové tisky skutečně snižují hodnotu původních fotografií, jak se obává Sobel. Ostatně nedávno se jeden takovýto starý tisk "Untitled (Peaches)" z roku 1973 prodal v Christie’s za 242.500 dolarů, zatímco tentýž jedenapůlmetrový digitální tisk byl prodán v březnu za cenu 422.500 dolarů.

Jenže to není meritem sporu. Otázka zní: je digitální tisk, který se nabízí v Christie’s odlišný od původních tisků a má tedy autor právo jej uvést na trh, když předtím tisknul v limitované edici? Právníci umělce říkají, že samozřejmě ano, že je to současné umění, které má oslovit sběratele současného umění, ne sběratele tradicionalisty. Ostatně Christie’s tato díla označil jako „nový přírůstek“. S tím však Sobelovi právníci samozřejmě nesouhlasí: "Oni si myslí, že když je něco větší, tak že je to jiné, ale to není pravda," říká Thomas Danziger.

A tak se přes tento spor dostáváme kruhem zpět k otázce položené na samém počátku. Co je v digitálním věku „nové“? Je digitální tisk tou skutečně novou hodnotou, která umožňuje vytvořit fotografii opět ze stejného zdroje?

Bude zajímavé se dozvědět výsledek sporu. Tady z Čech se nám zdá, že když si koupíme z limitované kolekce šaty za ranec peněz, že bychom pak neradi viděli, kdyby se ty samé pak prodávaly v edici pro boubelky. Vidí to stejně tak i americké soudnictví?