Lenka Klicperová a Jarmila Štuková dělají afghánskou fashion fotografii. Úplně blbě.

(Tento článek mi byl v DigiAréně bohužel asi po týdnu smazán, a to i včetně nesmírně zajímavé a poučné diskuse.Trochu se to dalo čekat, vždyť se dotýkal šéfredaktorky Lidé a Země, která má stejného vlastníka jako Digiaréna. To už je tak zavedeno. Jezek sobě kadeřav, jak vtipně kdysi napsal Čelakovský. Přesto si myslím si, že je to chyba. Ostatně, proti Lence Klicperové osobně nic nemám. Domnívám se - zcela vážně - že článek samotný spíše jaksi hovoří o tom, jaký bohužel také máme vztah k "jinakosti bez závoje", byť to umíme skvěle maskovat "tekutými moderními řečmi". Z tohoto pohledu je, myslím si, důležitý, a proto ho otiskuji zde ještě jednou. Třeba se zamyslí nad přístupem "ke třetímu světu" víc lidí.)

Tak nám holky novinářský byly v Afghánistánu.  Člověk už si tak nějak zvyknul na to, že se tam davově jezdí hlavně proto, aby pak doma mohl člověk slýchat ty báječně obdivné komentáře, jaký to že je kofr hrdinský, když takhle neohroženě vyráží do války. Ostatně autor sám by měl být shovívavý a kušovat, zvlášť když celá leta nedělal nic jiného, než že všude na potkání vyprávěl svoje „chlapácké historky“, jak krokodýlovi těmihle zubisky překousnul šíji, když se s ním v ukrutném zápase potopil do hloubky dvaceti metrů.

Jenže tentokráte to překročilo soudnou hranici. Naše holky hrdinské, celým Českem litované, že dvě křehké blondýnky si vyrazily do takového protivenství, si tam protentokrát vyjely v módním oblečení Bushman a nafotily tam, hned vedle sociálně jímavého dokumentu o ženách v burkách, s tímhle Bushman oblečením takovou tu haha free fashion Bushman sérii pod hlavněmi samopalů, aby se měl Bushman v katalogu nadcházející sezóny čím vytahovat a ukazovat se, jak je „společensky odpovědný“.

Vlastně bych si měl říct, proč se rozčilovat. Vem to čert, pryč s předsudky, vždyť na TV NOVA taky dávají ten nejpitomější komančský seriál Chlapci a chlapy a zrovna teď ten nejúchylnější díl „Tak přísaháme!“, a nikoho to nezvedá ze židle. Jenže si nemohu pomoci, mne to ze židle zvedá.

Darja K. (z cyklu psychoterapeutické legendy)

I když: zvedá mne to asi trochu jinak než ostatní. Vlastně mi vůbec nevadí ten jejich po dvaceti centech dojemně rozprodávaný secondhandový výprodej z jejich reputace „válečných zpravodajek“, který si v bazarech lidé kupují, jen aby zahnali svůj „horror vacui“. To je jejich věc a jejich obraz, který o sobě vytvářejí a jejich cesta, kterou si zvolily. A dokonce mi v jistém smyslu nevadí ani to jejich okaté pobíhání v Bushman oblečcích po válečných polích. Tedy to, co docela spolehlivě rozseká většinu lidí.

Protože normální člověk, ten co vodí děti do školy a jezdí autobusem a někdy do práce i autem, a pro kterého je největším nebezpečím kašel jejich maličkých, a pro kterého je tedy Afghánistán jen nějakou dalekou, nehygienickou zemí plnou lidí majících divná, hrozivá vousiska, tak tenhle normální člověk je zděšen, když v téhle zemi plné válek vidí modelky.  A chápu, že tyhle lidi uráží právě to, že tam v té zemi sužované válkou a padajícími pumami a teroristickými útoky si tam modelky vidí v těch modelkovsky vyšponovaných pózách. Jenže tohle přesně mne opravdu úplně přesně nevytáčí.

Ivo P. (z cyklu psychoterapeutické legendy)

Neboli přesněji: ne že by mi to vůbec nevadilo, vadí. Ale přeci jen mne to vadí ne z pohledu těch děvčat, která tam jakoby přijela jak do Alcronu a ona tam byla válka (protože vím a chápu, že tohle je jen stylizace, a ve skutečnosti si tý fakt velký války užily holky míň než v kině a jedinou krev, kterou uviděly, byl kečup ve výstřihu), ale mně vadí něco mnohem hlubšího.

Proč to proboha dělají? Co to má za smysl? Pro koho je to dobré?  Co tam vlastně na to jejich jančení s těma hadrama říkají místní lidé? Jak by to tam bylo s tím jejich hrdinstvím, kdyby nebyly ze všech stran obklopeny samopalníky a takhle se nakrúcali před místníma?

 Víte, mne nejvíc vadí asi to, co ona děvčata sama vůbec nevidí a co sama vůbec nechápou: mně vadí, že to, jak to natočili, bylo sprosté „Massa Bob“. Mě vadí ta z jejich fotek těžko skrývaná Bushmanská bílá přezíravost, to jejich kulturní hulvátství a ta jejich okatá rasová nadřazenost. Ale- vlastně jen mne to překvapuje, ale zas tak moc mne to nepřivádí k zuřivosti, snad jen když vidím komentáře hlupáků na Facebooku, kteří na tuhle ryze sobeckou kulturní aroganci zuřivě klikají a vyjadřují radost.

Šárka G. (z cyklu psychoterapeutické legendy)

Prostě přeci jen jsem daleko zkaženější a prostě jsem už viděl spousty podobných, takto hloupých, namyšlených bílých fotek hlupáků, co přišly „objevovat“ exotiku a teď, v bezpečí a závětří za samopaly si hrají na světoběžnice a svůj existenciální strach ukrývají do panské hry „na modelky“.  Je to jen hloupá, prázdná hra.

K zuřivosti mne přivádí, že oni propásli dar. Oni dostali od Bushmana a za jeho peníze dar, jak najít vztah, neopakovatelný a jedinečný vztah k té krajině a té kultuře. Nebylo potřeba mnoho, stačilo jen najít lidi, kteří si tam nepřivezou svoji evropskou pýchu nadřazenosti, ale – pokoru. A pak by i klidně mohla vzniknout podobná modelkovská série, jen ta s nápadem a - pokorná. Stačilo tak málo, stačilo mít dobrý nápad a ne jen vyjít z prvního haha nápadu nekonečného sebeukazování se a sebeukájení se v modelkovských pózách v tom „divném a nebezpečném Afghánistánu“.   Protože tenhle jejich nápad není jen špatný, ale je přímo hloupý a nactiutrhačný.

Ony totiž existují i jiné nápady. Samozřejmě, že existuje cesta, jak propojit evropskou nafoukanost a afghánskou (africkou) neposkvrněnost a udělat to tak, aby to bylo originální a chytré a důstojné pro obě strany. Jen se prostě musí chtít a přemýšlet. Jako to třeba předvedla tato nizozemská kampaň.

To je příklad, kdy existuje také takový „modelkovský“ přístup. Jen ale stonásobně chytřejší a plný obsahu a přemýšlení.

Naše děvčata však žádný, ani ten sebemenší nápad nevykřesala. Bohužel. Přes všechnu jimi zdůrazňovanou slovní sympatii ke kulturním odlišnostem, empatii, a čertví jaké ještě slovní klišé umí „vtipně“ na počkání vysypat, ony prostě nafotily jen technicky mizerné a obsahově zcela plytké a prázdné fotky, jak dvě krásné blonďaté husy se natřásají v módních oblecích jedné značky před hlavněmi samopalů v zemi sužované desítky let prudkými válečnými (a skutečnými!) konflikty. A aby jejich mravní bahno bylo naprosto dokonalé, do těchto ohavných „fashion“ fotek zamíchaly navíc ještě skutečné (byť zcela banální, nenápadité a opět tristně technicky provedené) reportážní záběry skutečných afghánských žen v burkách.  A tím to dorazily. Toto naprosto nepřípustné faux pas, kdy z obětí udělali aktéry jejich odporné hry na fashion, aniž ony oběti samy věděly v jaké že to hře hrají, to z této série udělalo naprosté dno české fotografie.

Stanislav K. (z cyklu psychoterapeutické legendy)

Česká reportážní fotografie už dlouho tak neklesla. Budiž tato série těchto dvou neohrožených novinářek mementem, jak to může dopadnout, když se spojí sebestřednost a touha přinést „válečnou reportáž“.

Ostatně, kdo máte zájem se na ty fotky podívat , může tak učinit zde, ale upozorňujeme: jen na vlastní nebezpečí. 
(poznámka autora: původní obsah byl mezitím odstraněn, fotografie, o kterých je tento článek, lze nalézt v archivu Google nebo tady na tomto odkazu. Pozor ale, na odkazu jsou jen fotografie obou fotografek, nepřišlo mi pěkné tam míchat - jak to dělaly ony - i fotografie afghánských žen v burkách. Myslím, že i tento pahýl dává představu o tom, o čem je v článku psáno.) )

Dodatek: Pro jejich útěchu (a že není vše tak černé jak se zdá) připojuji jednu malou doušku.

Naštěstí v té hrůze nejsou sami. Dnes je obecnou módou nedávat fotografiím obsah i všude jinde, takže ohavnost jejich „fashion série“ je tak trochu v zákrytu s ohavnostmi jinými a v jiných časopisech, byť třeba podstatně menšími. Jako podobný příklad ohavnosti uveďme nynější čerstvý fotografický doprovod magazínu Ona Dnes v rozhovoru s Petrou Vrtbovskou. Místo fotografií, které by nám tu dámu mohly alespoň trochu přiblížit, kde bychom mohli vidět tuto dámu alespoň trochu odhalující své pracovní prostředí (vždyť se přeci jedná o váženou odbornici na sociálně velmi citlivé téma náhradní rodinné péče, a tak bychom jistě byli zvědavi na to, kde a jak pracuje), tak naopak dostáváme (jsme přeci na Ona Dnes, falsifikátoru věku dam!) tu stejnou sprchu trapných glamour fotek jak od našich fotografek v Afghánistánu, kdy tam tato doktorka náhradní péče je nucena v rámci estetického kánonu MF Dnes rozpustile křepčit na řetízáku jako šestnáctiletá uhrovatá studentka. Takže vlastně: naštěstí pro fotografky afghánské fashion i ONA DNES pochází  ze stejného fotografického pekla. I proto - vlastně - je teď hitem pomočený papež. Vtipné přeci, no ne?.

Dodatek druhý. K dnešnímu článku jsem nechtěl dávat fotky, které dámy v Afghánistánu nafotily. Dělal bych jim reklamu a to si nepřeji. A tak jsem to udělal trochu jinak. Paní Petra Vrtbovská, ona rozjuchaná dáma z Ona Dnes je vlastně psycholožka. Dal jsem sem proto svoje fotografie, jak si zase já představuji, že se fotí povolání psychologa. Chápu ale, že většině lidí přijde "daleko" zábavnější, když lidé na fotografiích mají make up, vyžehlený obličej a koukají v póze modelky z Afghánistánu kamsi glamour do dáli. Pro tyto milovníky sem dávám onu zmíněnou, rozvernou a na kolotoči dovádějící Petru Vrtbovskou z magazínu MF DNES.