Kontroverze poprvé - užvaněný úvod

Chodit v Čechách na výstavy se moc nenosí. Ono ploužení se od obrazu k obrazu není příliš úžasnou myšlenkou jak trávit odpoledne, když se dá svoji milou lapit na zábavnější kousky. Ti šikovnější tohle dávno pochopili a vědí, že pokud chtějí domácí publikum nalákat, je potřeba Umění začít dělat jinak. Tak, aby se to v konkurenci jiné zábavy neztratilo. Aby to také bylo zábavné, ale přitom to pořád mělo svůj umělecký šmrnc a švih. Moderní výstavnictví dávno není pouhým výčtem děl autora, epochy nebo stylu důstojně rozvěšených po zdech výstavního prostoru. Pasivní obrazárny, které vlastně jen plnily roli chlubny majitele, jaké že to úžasné sbírky mají ve svých depozitech, výstavy, které nám třeba přinesla PPF, nebo jaké konzervativně a standardně předvádějí Národní galerie, takové výstavy jsou ve světě na ústupu. Opravdové exhibice, ty které mají přídomek nezapomenutelné a které dbají na svoji pověst, už před desetiletími přišly s koncepcemi, kde jen samotný výběr exponátů není zásadní, byť jednotlivá díla v nich předváděná jsou mnohdy i extrémně ceněná.

Obrazy jsou kumšt, ale ukázat je, je kumšt ještě větší

Tyto moderní domy s uměním na kukačku už dávno se snaží otevírat s koncepcemi výstav, které jsou pro běžného návštěvníka překvapující, originální a strhující nejen výběrem děl, ale zejména již svojí vlastní strukturou, pojetím a úhlem pohledu. Takovými, které jsou nečekaným spojením zdánlivě nesouvisejících prvků, hledáním souvislostí nebo „jen“ nasvícením problémů z netradiční strany. A které uvnitř ve svých prostorech se nesoustředí pouze na správné zavěšení a nasvícení artefaktů, ale které celý svůj výstavní prostor považují za umělecké jeviště a pracují v tomto svém obrovském prostoru se všemi myslitelnými vjemy co nejrafinovaněji a zároveň co nejméně nápadně obtékajícími návštěvníka těchto výstav. Používají videoprojekce, pracují s dobovými, sociálními nebo kulturními souvislostmi. Atakují diváka nejen trapně zavěšenými obrázky na zdi, ale padají mu s popisy i pod nohy, oblepují jednotlivé stupně schodiště, sápají se na stropy. Pracuji se svébytnými nátěry zdí, tvoří zvláštní instalační bubliny, doplňují exponáty zvěcňujícími či naopak znevěcňujícími citáty. Používají výběry ze slovníků a kritik, nabízejí osobní materiály, drobné relikvie vztahující se k dané expozici, a přeci pocházející ze všedního světa, a tím se jim daří expozici zlidštit a výrazně citově návštěvníkům přiblížit. Snaží se návštěvníka co nejvíce vtahnout do smyslu své výstavy. Prostě jsou vybudovány tak, aby divák dostal o problému co možná nejkomplexnější vjem. Jsou to takové výstavy, kdy zapomenutý šroubovák v elektrické zásuvce návštěvníci automaticky považují za jeden z exponátů.

Dnešní divák je totiž plachou laní, kterou uhnat je vysilující a náročné. Obyčejný divák je z umění unaven. Moderní doba – to je všude se valící kýč miliard dokonalého umění, které zmátožňuje a zasírá běžný člověčí život od rána do večera. Je to kýč předvádějící se a atakující nás jako etalon dokonalého umění, a toto naprosté šílenství je ochotno na vás vyskočit i z toaletní ruličky. Po té naprosté masáži dokonalého umění si tak divák na výstavy přichází vlastně odpočinout a ve výstavách více než cokoli jiného najít konečně nějaký řád. A taky prostor pro vlastní přemýšlení a sebereflexi.

Rudolfinum jako laťka českého výstavnictví

Sestavit takovéto výstavy není zdaleka triviální. Vyžadují, aby ti, kdo je připravují, měli odvahu, znalosti, zapálení … a kus fištróna. Aby byli ochotni v mezích zákona riskovat, protože každá taková výstava s osobní tváří je vždy kontroverzní. Je štěstí, že takovéto „myslící“ a netriviální výstavy můžeme nalézat i v Praze, i když pořád jsou jen raritní. Je skvělé, že takovouto výstavu jsme mohli nedávno shlédnout z exponátů Prinzhornovy sbírky Art Brut, která byla vystavena v domě U Kamenného zvonu, či že takovouto byla výstava v dnes již bohužel zavřeném Langhansu  a která se nazývala  Now and Wow a která se vůbec nestyděla pracovat i s tolik vystavovateli opovrhovanými obyčejnými snapshoty a přitom z nich dokázala vybudovat excelentní výstavnický zážitek. Prostě to nebyla výstava o krásné fotografii, ale pokus – až nečekaně úspěšný - o přenesení pocitu a vyjádření kulturní módní blogerské generace, kde snapshot je běžným výrazovým prostředkem.

A je i skvělé, že tady v Praze máme také výstavní prostor, který se principiálně a koncepčně právě o takovéto unikátní a neotřelé výstavní koncepty snaží dlouhodobě. Z principu svého fungování. A že zatím, zaklepejme to na dřevo, se mu to ve většině případů až bohovsky daří. Výstavní galerie Rudolfinum se snaží profilovat jako Kunsthalle. Tedy jako dům zcela nezávislý na tom, co mu kdo nabízí, ale naopak vytvářející si svůj vlastní koncept, mající jediný úkol: předvádět to nejlepší a zároveň ještě divácky atraktivní ze světového umění a předvádět to formou, která je návštěvnicky zábavná.

Kontroverze – pokus vidět totéž úplně jinak

Rudolfínský poslední počin nazvaný „Kontroverze“ z této škatulky nikterak nevybočuje. Je to výstava, která jistě bude patřit k letošním událostem sezóny. Ostatně aby ne. Vždyť je to výstava, která sem namísto banálně natisíckrát převařeného klišé pohledu na fotografii přes její estetickou a uměleckou hodnotu, přinesla zcela jiný a zcela neotřelý a nepopsaný pohled – pohled na fotografii přes suché právnické paragrafy. Je to výstava, která se na fotky dívá nikoli banálně jako na Umění, ale jako na subjekty dějů, jevů, událostí, které jsou zakotveny ve světě kolem fotografií a které se tyto fotografie účastnily tu mimoděk, tu náhodou a nebo – když už byly hybateli děje – tak přeci jen z pohledu dopadů právních, nikoli estetických.

Zklamán tak musí být každý návštěvník ploše interpretující název výstavy, který na výstavě očekává nějakou pecku, či dokonce nehoráznost, od které se může štítivě odvrátit a říct si, no to je tedy fakt už za hranou. Maloměšťák, který chce přijít, aby se mohl urazit. Ale naopak neobyčejně potěšen bude každý návštěvník, který v dnešním světě zahlceném fotografiemi, které se kolem něho míhají, hledá ještě ten starý svět velikých fotografií. Ten jakoby starý dobrý svět, kdy ještě stálo za to se soudit, nebo alespoň vášnivě diskutovat. Svět, který fotografiím ještě přiřazoval moc, která mnohdy ani nebyla imaginární, ale skutečně dovedla rozpoutat nelíčené vášně. S radostí se bude procházet jednotlivými exponáty a jistě se bude radovat kudy všemi různými stezičkami se ubíralo lidské konání s fotografiemi a jaké zajímavé důsledky mohly různé aktivity mít. Bude vskutku jistě potěšen tím starým světem, kdy stálo za to kvůli jedné fotografii vstoupit do právních bitev. 

Tisíc výstav v Praze říká jediné: Fotografie je mrtva.

Protože dnes jsou sice fotografie nezbytným prvkem světa a dokonce se zdají být jednou z nejdůležitějších součástí informovanosti, ve skutečnosti jejich váha dramaticky upadla a jsou jen lehké jako pírko. Neváží nic, i když si ještě lidé myslí, že si vymýšlím. Fotografie dnes už dávno neburcují, nepřinášejí svědectví, nejsou důkazem, ani nejsou záznamem světa, který si nedovedeme představit. Fotografie na titulní straně? Co dřív vedlo týmy editorů k vášnivým sporům, je dnes pro čtenáře nudné tak, že například deník Právo už rezignoval na titulní fotografii a její význam z pohledu prodeje, a tak dnes na titulku sype jen zcela náhodné a triviální fotografie z databáze. Vliv na prodejnost to samozřejmě nemá žádnou. Dnes prostě nejvíce je fotografie  zrcátkem, ve kterém sami sebe se zálibně prohlížíme nebo tím, co posíláme svým kamarádkám, abychom je informovali o včerejší večírkové kalbě. Z včerejší ještě přemýšlivé fotografie se stala dějinným časem cesta vedoucí od 80 let nerozřešeného problému s andělem na špejli, o kterém stálo vést zuřivé bitvy,  až k dnešnímu polibku kněze s blondýnou, který už ani nejsme schopni registrovat, neřkuli bádat, co je tam kontroverzního. Přemýšlení o významech je smyto eskápádami jajčení a fotografie nás nechává chladným, pokud se tam nenachází naše kamarádka v legrační opilecké póze. Z přemýšlivé fotografie je obyčejná otravující dotěrná minorita, obtěžující balvan a výstava není ničím jiným, než zvěcněným důkazem. Pokud o tom a skutečně takto a hluboce chcete přemýšlet.. Dnešní fotografie je svět snapshotů, zábavy, opičí radosti ze zachycování banalit postrkujících náš život na nikdy nekončící spirále revuálnosti.  

Nesmělý, ale o to nitěrněji prožívaný aplaus

Z tohoto pohledu je „Kontroverze“ výstavou neuvěřitelně zajímavou. Dává možnost se podívat, jak se proměňovalo pojetí vnímaní fotografie v různých společnostech a v různých dobách a jak se s ní nakládalo tehdy, když ještě její hodnota čněla vysoko. Dává nám možnost se zamýšlet nad tím, jakou cestu a jakými zátočinami fotografie prošla až do dnešního stavu, kdy vlastně se její obsah zcela vyprázdnil a nahradil menšinovou až atomizovanou důležitostí, kdy fotografie už dokáže zasáhnout víceméně jen okruh vašich známých a kdy dávno ztratila hodnotu krásného záběru, ale podstatným se na fotografii stává událost, nebo objekt a kdy fotografie se stále více sesouvá ke snapshotu. Dnes má fotografie moc ohromit a celospolečensky zasáhnout  už téměř mizivou.

„Kontroverze“ je prostě výstavou, která klade otázky, pokud o nich chcete přemýšlet. A i pokud ne, a jen se jí necháte unášet, pořád bude nesmírně atraktivní. Protože dějiny fotografie z pohledu práva jsou prostě zábavné.

Berte tedy tento článek jen jako úplný úvod. V dalších dílech bych se rád právě na konkrétní se potýkání fotografie s životem mimo fotografii podíval podrobněji. Téma je to totiž zcela netriviální a svým způsobem i přesahující banální zkušenost. 

Tak příště.