Johnovo Memento mori

Ve středu, po nekonečně dlouhém měsíci a půl od voleb, bude konečně jmenována nová vláda. Vraťme se ale jen o pár dní zpět v čase, kdy vláda se ještě jen rodila. Hlavní krok k jejímu založení a jmenování ministrů totiž nastal té dlouhé noci z 29. na 30. června, kdy až do mdlob zasedali vítězové. Po ostrých výrocích předsedy vlády Petra Nečase a jeho zásadním nesouhlasu s obsazením ministerstva vnitra, bylo to ráno po nočním zasedání překvapivé. Jestli ještě den před dlouhou nocí řekl premiér Nečas, že úřadování Radka Johna na ministerstvu vnitra by bylo evidentním konfliktem zájmů a že je to tak jasné, jako že po čtvrtku přichází pátek, tak ráno přišel po pátku čtvrtek. Přemet, který byl okamžitě škodolibě komentován.

 

Noc, ve které se v České republice roku 2010 rodila vláda, byla sakrholte dlouhá. Jména ministrů byla v té noci vytahována z klobouku jako králíci a rozespalí kandidáti hluboko v noci dostávali do postele neskutečné dvě minuty na souhlasná stanoviska. Jako v Kocourkově přiklepli Pavlu Drobilovi, který ještě den předtím by za průmysl dýchal, ministerstvo životního prostředí, aby páně Kocourek místo nabídnutého životního prostředí zaplul do „Drobilova“ ministerstva průmyslu. Přesto jedno z mála jmen a ministerstev vyřčených před tou dlouhou nocí zůstalo i ráno – neohrožený „džínový“ reportér Radek John na místě ministra vnitra. Překvapení noci.

 

Ráno se na Radka Johna novináři vrhli a začali ho sápat.

 

Ovšem aby také ne. Kdo je Radek John v naší zemi totiž ví každý. Pardon, opravuji se. Radka Johna z médií zná každý. Problém Radka Johna, jako dnes každého mediálně známého, je zejména to, že obraz z médií je zaměňován s osobou samou. A tak pro mnohé je Radek John neohrožený bojovník s nepořádky tohoto státu. Autor knihy Memento, ve které se vrhnul na rozkrývání problémů drogové mládeže, scénárista kultovního filmu Bony a klid tepajícího veksláctví, chrabrý a neohrožený reportér pořadu Na vlastní oči brojící proti všem nepravostem světa. Ale pro mnohé je Radek John také chlap, který se nějak „náhodou“ (ach ty české náhody!) zapletl v divné firmě do podivného multimilionového byznysu s VZP. Náhodné angažmá ve firmě, kde náhodou a kupodivu klasicky běžel penězovod z mnoha veřejných kapsiček do jen pár soukromých kapsiček, a kvůli kterému se musel po letech a z hodiny na hodinu poroučet z televize, ale kde on sám náhodou pracoval jen za pár tisícovek na pozici, která v té firmě byla jen náhodou druhá nejdůležitější a kterou ty stamilióny protékaly. Ano, tohle všechno je Radek John mediální. Avšak jaký je doopravdy? Těžká odpověď, když ji čtete zase jen v médiu, že? Přesto odpověď, upřímná odpověď, snad existuje. Radek John je to všechno a zároveň tak nějak od každého trošku.

 

Radek John je muž, který když ne celý svůj život, tak alespoň celé svoje pojetí vlastního života, založil na obraze bojovníka proti nepravostem. Byl vždy publicistou. Trochu mělkým, trochu rychlým, trochu povrchním, ale vždy s mediální značkou svědomitého a neúplatného rozkrývače společenských vředů. Vždy první a vždy nejodvážnější a vždy ten, který je poslední instancí obyčejného člověka. Každý z nás si jistě pamatuje jeho charakteristicky přerývanou televizní artikulaci, kdy vzrušeným hlasem byl schopen vytvořit drama i z návodu na pečení bábovky a každý z nás si jistě pamatuje mnoho reportáží, kdy díky hvězdnému reportéru Radkovi Johnovi a holandským cyklistům došlo ke skandálnímu odhalení. Proč díky holandským cyklistům? A proč díky Radkovi Johnovi? Pro Radka Johna to ovšem nebyla jen cynická maska. Myslím, že mu do tváře prorostla a stejně tak, jak ho jeho mediální tvář štvala za novými investigativními reportážemi a novými výzvami, tak i on se do nich sám s vervou vrhal, protože chtěl bojovat a tepat. Ano, to byl právě malý, ale vlastně dost podstatný rozdíl od jeho kolegů z pořadu Na vlastní oči, legendy české investigativní televizní novinařiny, od kolegů Standy Motla a Josefa Klímy. Ti totiž v převážné většině své příběhy nejprve hluboce prožili, a až teprve pak zveřejnili, zatímco u Radka Johna byl vždy od počátku patrný urputný tah svůj příběh udat veřejnosti. A stejně jako byl štván touhou odhalovat, tak ale byl i štván touhou po vlivu, který „odhalováním“ získával. Nikoli tou jednoduchou touhou vlastního prospěchu, tou prvoplánovitou a hloupou touhou po hrabivosti a moci ovládat. Tou Radek John nikdy (alespoň veřejně) netrpěl. Myslím, že nikdy nechtěl svoji osobní moc „čestnosti a zásadovosti“ přetavit do soukromých zisků. Jemu stačilo, že si neustále budoval své postavení arbitra a „neohroženého bojovníka“, a v rámci svého „čestného“ boje dobýval stále nová a nová území a stále více a více „pracoval pro čest a slávu“ -  pro vlastní pocit nepostradatelnosti a důležitosti. Myslím, že i jeho angažmá v tunelu Ora print bylo stejného založení. Bylo to další místo, kde „mohl pomáhat“ a zároveň „být s těmi“ a přitom jimi nebýt. Působení v Ora print byla jen jiná tvář téhož Radka Johna, a snad právě proto mu nedokázala zlomit mediální vaz, ač by se to většině jiných stalo. Trochu hloupý, trochu výčůraný, ale ne hrabivý.

 

Svoji mediálně romantickou tvář rychlého kovboje a zároveň tvář člověka dychtivě toužícího po vlivu Radek John ostatně potvrdil i tím, s jakou snadností a jak rychle přijal pozici stát se lídrem politického podniku jménem Věci veřejné. Přeci každý z nás si pamatuje, jak po odchodu z televize sliboval nové knihy, nové scénáře až ho jeho vrostlá mediální tvář opět samotného doběhla. Dostat nabídku „změnit politiku“ z pozice předsedy strany musela jeho celoživotnímu krédu nesmírně polichotit. Věděl, že má renomé a také věděl, že je to další splnění jeho touhy po vlivu, která mu byla vlastní po celý život. A měl pravdu. Lidé, unavení drzostí a nestydatou nenasytností obou velkých stran, i díky němu a možná že právě díky jemu, poslali stranu Věcí veřejných s jejím programem, který byl jako opsaný z pořadu Na vlastní oči, do parlamentu. S nevídanými téměř jedenácti procenty.

 

Takoví jsou totiž již lidé. V dobách zlomu a vyprázdnění starých schémat chtějí lidé naplnit nové sny. Mají touhu míchat kartami a volit nejen proti zkušenostem, ale volit i proti obezřetnosti, protože už prostě mají pocit, že je nutné najít něco nového. Za každou cenu, i kdyby „čert na koze jezdil“. Snad ještě nikdy se nedostaly islandské volby, natožpak lokální islandské volby, do našich celostátních tiskovin. Letos ano. Protože Island, stejně jako my, prochází krutým zlomem. Tradiční islandské strany zapříčinily, že každý Islanďan, i ten nenarozený, dluží Evropě neuvěřitelný balík peněz, který v každém obyvateli toho ostrůvku kdesi na severu vyvolává ohromný stud. A právě pro ten stud a jako reakce na něj letos v islandském hlavním městě vyhrála s 35 procenty „Nejlepší strana“ nefalšovaného televizního komika s komediálními hesly jako ručníky ve všech bazénech Reykjavíku zdarma a její předseda, dnes již starosta Reykjavíku, se osobně veřejně zaručil, že žádný slib nehodlá splnit. Prostě na hraně propasti si zoufalí Islanďané řekli, že i šašek lepší bafuňáře. Šílená, krutě veselá a hořkokomická příhoda oběhla celý svět.

 

Stejně spasitelsky zvolili Maradonu šéfem argentinské kopané. Protože to byl nejlepší útočník světa a protože přivezl pro Argentinu  mistrovské medaile. Víra lidí v otevřené – a hlavně nové - možnosti budoucnosti je nezničitelná. Naštěstí, i když možná mnozí nad volbami pláčou. Ale právě na té vlně touhy znovu a úplně jinak rozdat karty se svezly Věci veřejné. V době naprostého morálního hazardu velkých stran, to byly právě oni, kdo se svými naivními motohlídkami a svlečenými poslankyněmi a s charismatickým Johnem s mediální tváří neohroženého vymetače zla dojely vítězoslavně do parlamentu na heslech boje proti korupci a pevně se v něm usadily.

 

Je tedy možné, že během té dlouhé noci byly veškeré výtky proti Johnovi oprávněné. Že John je opravdu přes Víta Bártu propojen se soukromou společností mající zájem na penězovodu z rozpočtu. Že John opravdu nemá žádnou, ani sebemenší zkušenost s řízením státní správy a že jeho kvalifikace romantického střelce je naopak diskvalifikující pro věcné a víceméně technické vedení resortu Ministerstva vnitra. To vše je možná nebo i snad dokonce pravda, ale podstatná je tu jiná věc. Radek John je možná nekompetentní. Ale hlavně je to předseda strany, který dostal od voličů svůj silný mandát. A z hlediska prosté aritmetiky tedy jeho nárok na křeslo, kde se může silně pokusit splnit svůj stranický program – tedy na křeslo ministra vnitra – je nezpochybnitelný. Prostě tak rozhodli voliči a pokus Nečase ho odklidit na nějaké „bezvýznamné“ ministerstvo byl pouze trochu zoufalým pokusem kdysi dominantní ODS si silou prosadit své zájmy, jak byla odjakživa zvyklá. Dupnutí Johna bylo silné, ale korektní. Poměry se letos prostě změnily.

 

Stejně jako ODS má po volbách mandát vést vládu a stejně jako TOP09 má mandát vést finance, je z tohoto pohledu nezpochybnitelný i mandát Radka Johna vést ministerstvo vnitra. Navíc, technicky vzato, dosavadní projekce Johnova života do obrazu „bojovníka proti korupci“ mu téměř jistě zabrání si z této pozice vytvořit svůj pašalík. A zda je nekompetentní? Indicie jsou málo. Radek John může být klidně Maradonou s výpraskem 4:0 od Němců, John může klidně být velikášským  Jaroslavem Tvrdíkem nakupujícím hromady letadel a rozhazujícím milióny za poradenské služby. Ale také jeho pokora a výsledky ve státní službě mohou být podobné tichým a nehlučným výsledkům Michala Prokopa nebo Jaroslava Kořána. Budoucnost je vždycky otevřená a je silně závislá na síle osobnosti, která se budoucnosti zmocní. Jistě, jak již bylo zde mnohokrát řečeno, Radek John je romantik a rychlestřílející kovboj. Ale je také pragmatik. A ministerstvo je více úloha manažerská a politická, než práce odborná a na tomto poli John již některé své výsledky ukázat dovede. Karty jsou rozdány, hra je otevřena. A snesené výtky jsou jen štěkot psů, matematika voleb se jim jen směje.

 

Pravda je, že naše země teď již nutně potřebuje obyčejného správce země a ne neustálé překolíkovávání si urvaných claimů. Celoživotní Johnova mediální projekce by tomu mohla jít vstříc.

Alea iacta est, Radku Johne.