Hmmm, hmmm, tak jsme dnes byli na LaChapellovi

V to úterý, kdy k nám Mistr zavítal, to byla v Praze veliká sláva. Ráno mu vděčná Praha  uspořádala tiskovku se spoustou televizních štábů a fotografů. Hlavní hřeb ale nastal večer - na vernisáži. Světová celebrita se rozhodla dostavit se na ni osobně a sama zahájila výstavu.

Kdo měl v Praze nohy, které chodily, ten samozřejmě musel přijít. Osobně ošahat si samotného Dejvyho byla příležitost, která se v pražských intelektuálských salónech bude přetřásat ještě dlouho a nejeden šálek kávy bude ještě vzrušeně vypit, když se Toničce ten zážitek bude poosmé převypravovat a stále nebude dosti.

Sám Mistr na vernisáži byl podivně a překvapivě nervózní. Jeden člověk by čekal sebejistou, pyšnou celebritu shovívavě shlížející ze schodiště na mumraj všech těch pražských hvězdiček, jejichž sláva hvězd se dotýká, ale Dejvy byl kupodivu úplně vykolejený. Vedle mne stála dvě roztomilá pražská děvčátka s kozama ven, jaká obvykle na takové akce chodí – to aby bylo vidět, že ona ví, kdo to je Mistr Dejvy a pak také proto, že je to i dobré loviště pro lov pánů milujících atraktivní obaly naplněné intelektuálnem – a ta děvčátka se špulivými rtíky se dohadovala, houby, byla přesvědčena, že „pan Mistr“ je sjetý.

To už je ostatně taková česká libůstka. Český rybníček je plný líných kaprů a z pohledu kapra musí být všechno kapři. A tak když k nám zajede hvězda, je nám hned jasné, že to je taky kapr, ale stejně mu závidíme, že se tak skvěle dokáže přetvařovat, až všechny přesvědčí, že je hvězda, za což mu i my freneticky tleskáme. Prostě my kapři moc dobře víme, jak svět je jednoduchý. Že buď někdo, takový ten náš kapr, konexemi a trikem dorostl do Lochnesky, nebo se snažíme na Leviathanovi nalézt aspoň naše kapří šupiny, a vždycky to tak nějak hrdinně činíme za zadkem té hvězdy. Ale v obou případech vždy freneticky tleskáme, aby se, pokud by se náhodou fakt ukázalo, že je opravdická hvězda, jsme mohli pokojně říci, že si ho vážíme.

Takže abych pravdu řekl, vlastně nevím, jestli ten Mistr Dejvy byl sjetý. Vím ale, že vážně byl hrozně nervózní. Zajíkal se, potil se a vůbec nevypadal jako někdo, kvůli kterému stál v pozoru Michael Jackson a ještě se nechal denunciovat přitroublými křídly. Jeho nejistota ale byla tak nějak očekávatelná. Byla to stejná nejistota, která se objevuje v celém jeho díle, které víc než co jiného připomíná nejistého chudého newyorského portorikánského kluka, který se došplhal až pod ty nejzářivější neóny. Na rozdíl od recenzemi zdůrazňované dekadenci a provokativnosti jeho fotek, byla naopak tato ta samá nejistota cítit i ve všech vystavených exponátech. Byla v nich namixovaná ta samá touha šokovat, ale vždy zabržděná nejistotou, aby to nebyla provokativnost urážlivá. Mr. David tady v Praze nebyl suverénním umělcem lízajícím smetanu. Byl to kluk, který se nervózně ptal Prahy, jestli je fakt umělec a my jsme mu ji tím naším potleskem, který byl více potleskem po snech prodávaných New Yorkem, dali.

V Praze se prostě setkaly dva světy. Svět vyhladovělé Prahy po nějaké šik akci a svět pochybami zmítané celebrity, která by ráda dostala razítko na to, že je hluboká. A setkání těchto dvou, kulturně a zkušenostmi tak odlišných světů nemohlo býti nic jiného než bizarnost. Ostatně snad nejlépe to bylo vidět na malé drobné scénce. Nervózní Mr. LaChapelle, šťastný tím, jak ho Praha velkolepě přijala, se rozhodl jí věnovat snad možná obvyklé americké celebriální gesto.

Byl to jeho fámulus, obří černý travestita s obrovskými prsy, blonďatou  parukou a šteklemi velikosti eiffelovy věže, který to celé spustil. Prostě sebou náhle přímo uprostřed výstavní síně máznul o zem a začal se svíjet v rytmu Playboy TV. V Americe možná šokantnost, která by byla druhý den přetřásána bulvárem, se tady v Praze stala vrcholně trapnou scénou. Fotografové se sice chopili scénky a začali do ní pálit své kulometné dávky, ale pražská měšťanská obec, která dostala své VIP vstupenky od svých sekretářek, jen rozpačitě postávala okolo. Paďourská Praha, která se na akci oblékla jak do Národního divadla, si s nastalou situací naprosto nedovedla poradit.

Dlouhodobě pěstované kulturní cítění, že vernisáž je jedno takové velké kukátkové divadlo, na které chodíme s lorňonem vstřebávat oduševnělé umění umělce, se s touto akcí dostalo do naprostého rozporu. Načesané dámy a trendy oblečení pánové a hoši nevěděli, co si počít. Celoživotní měšťanská zkušenost uctivého potlesku na větu Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl nenacházela na tuto situaci naprosto žádné odpovědi. A tak se fámulus maličko otráveně zvednul a vrátil se k roli ozdoby Mistra Davida.

Měšťanská Praha prostě potřebuje měšťanskou solidnost. Jediná správná odpověď na tuto scénku, neboli to rozchechtané polévání fámula šampaňským a hurónský pokřik zhrotivších se pražanů, to nám z hospod tak známé: Jeď! Pokračuj! Ještě!, to tady nikoho v tom veledůstojném Rudolfinu plném pražských celebrit ani nenapadlo. Praha se zmohla jen na nekonečné „důstojně nenápadné“ kroužení kolem Hvězdy Davida, jaké předváděl třeba sochař Opočenský a na nekonečná Family Photos s Mr. Davidem, aby kamarádi v závodní jídelně pukli.

Tak pravil a tak to prostě bylo na vernisáži LaChapella. Je to za námi a ještě dlouho se o tom bude vyprávět, milé děti.

Samozřejmě, že na vernisáži jsem byl i já. Jistě mne poznáte.