Havel a World Press Photo patří k sobě. Uvidíme.

Výstava na pražské radnici byla navštívena více jak 45.000 diváky, což je ve srovnání s jinými fotografickými výstavami číslo ohromné a svědčí o velkém zájmu o tuto soutěž. Na anketní otázku Jaký snímek na vás osobně nejvíc zapůsobil? , která o Ceně diváků rozhodovala, pak odpovědělo 9 936 diváků, z nichž 2 304 dalo svůj hlas právě zvědavému Havlovi.

A to je již číslo přeci jen maličko problematické, uvážíme-li, že hlasování bylo podpořeno i množstvím cen pro vylosované odpovědi. Necelá čtvrtina hlasů s platnými hlasovacími lístky není příliš mnoho.  Ale i tak je to reprezentativní vzorek a jistě lze o vítězném snímku prohlásit: Vox populi, vox Dei.

Vítězné divácké foto má v sobě vše, co si pod slovem „divácká cena“ představujeme. Je to fotografie líbivá, je tedy přístupná „ke čtení“ většině a zobrazuje motiv, se kterým se většina diváků může ztotožnit. Smrt Václava Havla prostě z tohoto díla vcelku očekávatelně učinila adepta na nejvyšší stupeň. Počet hlasů 2 304, tedy opět necelá čtvrtina, mne proto osobně velmi překvapil, sám bych sázel na číslo daleko větší, protože smrt Václava Havla byla natolik mýtotvorná, že jí nešlo uniknout.  Za sebe jsem za tu cenu právě pro tuto fotku rád. Patří totiž – podle mého soudu – k té zoufalé menšině dobrých fotek, které tento ročník urodil.

Přesto, nebo možná právě proto, je na tomto díle asi nejlépe možné ukázat, jak se nějaká fotografie může stát ikonickou – a já si myslím, že z pohledu věčnosti se právě tato fotografie ikonickou fotografií stane.  Zajímavé, nebo lépe řečeno podstatné na této vítězné fotografii je totiž to, že se ikonickou stala v jistém smyslu vlastně omylem. 

Jistě, všimněme si, že sama o sobě je nepopiratelně fotografií dobrou až výbornou (ostatně to proto jsem ji  – pyšním se! - otiskl ještě předtím, než vyhrála cenu Czech Press Photo a upřednostnil ji před jinými fotografiemi ze stejné akce od našich fotografů).  Jistě, je to jistým způsobem jedinečné zachycení osoby Václava Havla tak, že kromě určité diblíkovštiny, kterou má český divák rád, fotografie zároveň i zachycuje tuto postavu jaksi metafyzicky a nadčasově. VH  opravdu jako osoba rád do dějů nakukoval, a tedy ona fotografie – mimoděk, neboť je to prostý záznam skutečnosti – i jako druhý plán přináší prvek zobecnění, které stojí mimo čas a které vychází z našeho chápání rozměru osoby Václava Havla. Ale jinak – a to je to nejzajímavější, nebo, jak by asi Václav Havel řekl: nejparadoxnější - je fakt, že je to fotografie, která vznikla jen obyčejným stiskem spouště.

Už slyším vaše námitky: a jak jinak by asi mohla vzniknout?  Copak každá fotografie není ničím víc než zvukem závěrky? Není. Fotografie totiž také může být fotografie vymyšlená nebo alespoň vyseděná, kde zvuk závěrky je již jen závěrečným, ale nepodstatným završením díla.  To jsou fotografie, kde je podstatný vklad autora, kde on je tím, kdo hýbá obrazy. V tomto případě se tak zřejmě nestalo.

Fotografie VH je „jen“ fotografie z jedné akce, jako je zastřelený voják Roberta Capy „jen“ fotografií náhodně vytaženého fotopřístroje na kraj zákopu jak praví legenda.  Ostatně, jak už to bývá, bylo na té akci na desítku fotografů a každý má tuto scénu nějak zachycenu. Pouze ale Vojtěch Herout stál na tom pravém místě a střílel v ten nejsprávnější okamžik. Jistě je to z jeho strany nezpochybnitelný um, ale hlavně je to obrovský kus štěstíčka.

To však pořád ještě tuto fotografii nedělá ikonickou. Pořád je to ještě jen fotografie dobrá až výborná, nikoli však – teď mne asi klepnete přes prsty, ale budu si za tím stát – nikoli výjimečná. Pořád je to jen fotografie. Jenže. Jenže jsem zapomněl na narozeniny VH.

Vyhlašování cen Czech Press Photo bylo - a teprve tady se začíná rodit ikona, teprve tady je to místo, kdy se to začíná lámat od fotky k soše sebe samé - nedlouho po oslavách 75let VH. A zároveň to byl rok, kdy VH dokončil svůj první a jediný film natočený podle jeho divadelní hry. Byl to tedy rok VH a Czech Press Photo takový rok nemůže pominout. Vždyť sama soutěž se definuje jen jako vlastně takové kalendárium událostí zachycených kreativně na snímcích. Na VH tedy nešlo zapomenout a bylo zřejmé, že přes nějaký snímek se Havel k ceně dostat musel.  Ostatně Nominace Českých lvů toto venkovské páprdovství  nám jen opět dokonale připomněla.

Vojtěch Herout tedy „přirozeně“ vyhrává kategorii Lidé, o nichž se mluví a fotografie se stává známou. Pozor, známou, možná už i dokonce slavnou, ale pořád ne ikonickou. Fotografie vstupuje do klání o Cenu diváků, a protože rok 2011 je chudý na kvalitní snímky, za chvíli se – právě díky Václavu Havlovi a „diblíkovské“ póze - dostává do sveřepého zápasu s fotografií podobně diváckou, s Mléčnou drahou fotografa Ladislava Kamaráda. V normálním roce by to Kamarád asi vyhrál. Sice je to fotka obyčejná, průměrná a banální, ale za to je to fotka lidová. Takové to „lidské pohlazení“, a to mají holt diváci rádi.

Jenže Kamarád nevyhrál. Neočekávaně přišlo to, co z fotky VH udělalo ikonu. Smrt. Václav Havel umírá a fotografie z Czech Press Phota se stává místem, kde Václav Havel ještě žije.  Smrt bohužel znamená prodej. V té unikátní historické chvíli se fotografie Václav Havel nakukuje stává ikonickou. Nejen pro letošní rok, ale navždy.  Fotografie Vojty Herouta se vlastně omylem dostala do záře domácích reflektorů. A možná, počkejme si, i do záře letošního ročníku World Press Photo, protože i zde je fenomén Havel kalkulem. Fenomén Havel je totiž vlastně jakýmsi strojem na ocenění. Poprvé to bylo již za rok 1989, ale kupodivu ji dostal ještě jednou "zapomenutý" fotograf Pavel Štecha. Tak se nechme překvapit.

Dějiny si prostě umí pohrát s jednou fotkou. Ale abych řekl pravdu, jsem tomu rád! Ta fotka je dobrá.