Dnes o tajemném Leviathanovi české fotografie

S fotografií se to má jako se ženskými. Když jsme mladí a i ony jsou mladé, necháme se svést každou. Pak přijde čas na rybaření a na jízdu na kole. A když už jsme staří a na kolo nás musí vyzvedávat manželka, poznenáhlu zjišťujeme, že nás ženské baví hlavně když jsou duchaplné a mají šmrnc. Jiří Jaskmanický na kole nejezdí a u ryb by nevydržel ani minutu. Zato už dvacet let je moudrý jako starec a stará se o starou fotografii. Je to chytrý nápad.

Já staré fotografii nerozumím. Jistě, když ji vidím pověšenou, jsem jí obvykle potěšen. Většinou proto, že mladé staré fotografie propadly sítem času, a zbyly jen ty přemýšlivé a také zhusta proto, že co je staré, to je pěkné. Sentiment pracuje. Všimněte si, jak jsme si třeba zvykli na Novou scénu Národního divadla a to se tenkrát kvůli tomu také kdekdo nechal připoutávat.

Za dvacet let své práce tenhle kluk Jaskmanický dokázal přetvořit České Centrum fotografie, kterému řediteluje, v úctyhodný fotografický stroj. Bez valného zájmu médii, a tedy vlastně pro veřejnost neviditelný, vytvořil parní mašinu, která může s jistou pokorou vyzvat na zápas i soupeře z nejtěžší váhové kategorie, který se naopak v zájmu médií vyhřívá neustále, sběratelskému kolosu PPF. David a Goliáš, neviditelný a mediální miláček -  to jsou kontury toho zápasu. Dobrá zpráva je, že tenhle nerovný zápas lze ustát, špatná zpráva je ta zpráva pro fotografii samotnou. Zatím to totiž vypadá, že David zemře, aniž by si na jeho zápas proti filištínskému bojovníku kdokoli upamatoval.Ano, to je ta moc a hloupost médií pěkně na talíři. Historie je plná neznámých, mrtvých hrdinů.

Historie je groteskní. Když chcete, aby pískala rovinu, musíte si ji uplatit. V kmenovém uspořádání, ve kterém žijeme, a ve které se neptáme po práci, ale po známých, je snadné být neviditelný. Vincent van Gogh za svého života prodal jediný obraz. Svému bráchovi. My Pražané tu máme Goliáše zvaného Pražský dům fotografie. Z našich daní město Praha do něho nainvestovalo přes 25 milionů korun. Od roku 1999 nám správní rada složená z legend české fotografie každý rok slíbí, že už příští rok Dům začne fungovat. Každý rok bez fungování je pro správní radu vlastně skvělý. V kmenovém uspořádání, ve kterém žijeme, je to v pořádku a srozumitelné.

České centrum fotografie pod vedením Jiřího Jaskmanického během tohoto uplývajícího času diskreditace fotografie jako výstavnického oboru v tichosti zatím uspořádalo na desítky výstav a vydalo na desítky publikací.  Za celou existenci Centra bylo těch výstav na 160, podílelo se na celkem 30 publikacích a zúčastnilo se více jak 50 veletrhů, z nichž převážná řada byla ve Spojených státech. Neuvěřitelný kus práce vykoupený neuvěřitelnou horou potíží, nervů, neúspěchů, přešlapů, ale také radosti z toho, že jejich práce dává mnoha lidem smysl. Pražský dům fotografie prý bude pro veřejnost otevřen příští sezónu. 

Silver Time jako facka veřejným institucím

Zatím poslední výstavou, které České centrum fotografie otevřelo, je výstava Silver Time, uspořádaná ve Strahovském klášteře. Důstojné prostory kanonie se otevřely pro jednu z nejrozsáhlejších průřezových výstav věnovaných české fotografii. Podařilo se zde nashromáždit více jak 500 fotografií snad od každého autora, který zde něco znamenal. Neuspořádala ji Galerie hl.města Prahy, neuspořádala ji Jízdárna Pražského hradu, uspořádalo ji Centrum české fotografie jako privátní projekt několika fotografických nadšenců pod vedením Jiřího Jaskmanického.

Vlastně proto i tento článek vznikl. Aby ukázal, že pod povrchem mediálního zájmu se mohou dít a dějí se velké věci. Nechci tu výstavu hodnotit. Jak jsem již řekl, staré fotografii nerozumím. Pro mé oči by šlo klidně spálit půlku exponátů. Možná klidně víc. I když jistě tvoří historii české fotografie. Vážím si však toho obrovského množství práce a toho obrovského úsilí, které nevzniklo v institucích, které jsou k tomu určeny, ale jako dřív - ve spolcích – a jakoby těmto institucím navzdory.

A o tomhle by se psát mělo. Protože toto je teprve historie. Ostatně si myslím, že pro většinu milovníků fotografie je tato výstava prvotřídní událostí.

Když už jsem se dnes rozhodl o Jiřím Jaskmanickém napsat, měl bych asi také jedním dechem říct, že jeho fotografická mafiánská chapadla obepnula  i mne. Dostal jsme od něj nabídku, která se prostě neodmítá. Možnost vystavit v prostorách galerie Portheimka vítězné práce mezinárodní fotografické soutěže Photo Annual Awards.

Marně jsem dosud Prahu dobýval. Letošními vítězi této soutěže sice byli krom jiných dva vítězové World Press Photo, ale znáte to, podstata je jinde. Výborně, za prostor díky, Jiří!

Horší byla jiná věc. Ve všech článcích tady se snažím vypořádat se s tradičním způsobem instalace, oním zakořeněným pověsit a hotovo. Čímž jsem si upletl smyčku kolem krku.

Tak se teď, panáčku, ukaž!

Ale jak se mám ukázat, když na celou organizaci bylo méně než měsíc, nebyly žádné peníze a nebyl žádný čas? Ano, pochopili jste správně, směřuji opravdu k té naší veřejné výzvě. Rozhodli jsme se veřejnost  oslovit a nabídnout jim možnost vystavovat své fotografie spolu s obrazy vítězů World Press Photo a v opravdové galerii, žádné bary, autosalóny, ale opravdu skutečná a vyhlášená galerie.

Přišel čas říci, jak to dopadlo.

Strašně. Nepřihlásil se vlastně nikdo.
Taková je již doba.

Proto teď přišel čas vás všechny pozvat. Tu výstavu jsme postavili. Blbě. Bez času, bez peněz a jen za pomoci pár přátel, kterým tímto děkuji.

Těším se na všechny ty připomínky, jak je to zmatlaný, jak z toho čouhá hloupost a nedostatek peněz. A jak ten Burda umí jen žvanit, ale sám nic udělat neumí.  Bude to senzační výstava.