Blbý návod jak uvařit neblbé popisky

Jaký je vztah mezi explikací a samotným uměleckým dílem? Co je to vlastně explikace? Jaká je role explikace z pohledu diváka a pohledu přijetí obrazu? Má obraz hovořit sám o sobě, nebo  je explikace nezbytnou a výraznou součástí? Milióny dotěrných much.

Explikace, explikace, explikace.

Často zanedbávaná složka fotografie. Ještě včera zapomenutý koník, krčící se někde v koutě.

Kruci, co je to explikace !?

Otázky kolem tohoto slova se mi opět s urputnou silou a naléhavostí vyrojily při výstavě Štěpánky Šimlové "Miluji tě, ale...". Do moderní doby se totiž explikace vřítila jako parník a dnes si dílo bez nějaké té opravdu cool explikace, pokud možno intelektuálně náročné a nebo alespoň hodně básnivé, ani nedovedeme představit. Skoro to vypadá, jako by umění popisu fotografie bylo na uměleckých školách vyučovacím předmětem.

Explikace jako bytostná součást fotografie

Dávno pominula doba dívání se jen na obrazy, ona triviální doba, ve které umění bylo dopředu a napevno ohraničeno rámy nebo hmotou sochy. Dnešní doba se zesložitěla, zkomplikovala a jedním z jejích hlavních příznaků je mnohovrstevnatost a zároveň všude viditelná tříšť. Pro většinu moderního umění je tak obtížné se vyjadřovat sevřenými útvary a umění proto explodovalo za své pradávné rámce, do kterých bylo sevřeno. Moderní obrazy vytékají z rámu a přesouvají se do objektů galerie, sochy dostávají smysl teprve prostorem, který je obklopuje. Jednou z odpovědí na chaos doby a ztrátu jistot a kontur je i explikace. Kdysi banální popisek zavěšený pod rámem obrazu jen pro úchylné kunsthistoriky se dnes stal jedinou kotvou, která tu spoušť a šílenství, na kterou hledíte, se vám pokouší usadit a zařadit, a která má alespoň jakousi možnost a potřebu doplňovat dílo. A nebo naopak je kontrapunktem rozmlouvajícím s dílem v jiných vrstvách a oznamující zcela jiné souvislosti.

Vím, pravděpodobně si připadáte trochu sjetí tím předchozím čtením. Jistě, je to suché čtení bez žádného příkladu a teprve příklady otevírají čtení do jednoduchého a přijatelného světa. Takže, jaký že to mám v rukávu příklad explikace, která je partnerem obrazu?

Bez explikace není uměleckého díla

Pojďme se podívat na dílo fotografa Ou Zhihanga – „Naked Truth“. Vidíme fotograficky zcela banální scény bez jakéhokoli uměleckého našlehání tu světlem, tu kompozicí, tu tajemnem. Jsou tu prostě jen jakési stavby. Vidíme na scéně podivně nahého člověka, který u těch staveb nepochopitelně dělá kliky. Jsme moderní a tedy víme, že v tomto zvláštním rozporu mezi nahotou a banalitou přeci musíme hledat nějaký skrytý význam. Jsme samozřejmě naučeni v tom hledat a nacházet nějaké jinotaje, a tak v té scéně očekáváme třeba hluboký smysl osamocené existence nahého příslušníka lidstva v doteku s civilizací. Jenže…. autor fotografií se směje. Nic takového prosím pěkně v obrazech není. Je to prostě obyčejný naháč, který kdesi dělá kliky. Tečka. A tak odcházíme s pocitem, že sledujeme akce haha-skandalisty pokoušejícího se docílit obvinění z veřejné nahoty a máme pocit, že je to jen další z řady bulvarizace intimity, provedené navíc ještě mírně pitomě.

Avšak, jaké překvapení! Přesně tato série klikujícího naháče uvedená pod názvem „Naked Truth“ obdržela v roce 2009 Čestné uznání  na World Press Photo. Panebože, vyjekneme! A přeci je tu důvod: Obyčejná explikace. To malé nic, které jsme předtím přehlédli a nebrali v potaz, přesně to malé nic, které to rázem úplně jinak osvítí. Ostatně stejně jako další příklad: podivně se svíjející se a pokřikující ženy na iránské střeše – navíc ještě rozmazané, které tu samou soutěž a v témže roce dokonce celou vyhrály. Jak je to proboha možné?

Odpověď je jednoduchá: prostě proto, že jsou přesnými ilustracemi oněch mých počátečních otázek. Ano, oba příklady jsou – převážně a hlavně - kouzlem svých explikací.

A aby bylo jasno, přečtěte si alespoň jednu explikaci onoho klikujícího naháče i vy -  a ty ostatní včetně těch pokřikujících dam na střeše si za domácí cvičení dohledejte v archívu této světově nejslavnější fotografické soutěže:

Už chápete? Celé kouzlo fotografie naháče před tou budovou dává smysl a je vtipné teprve až po přečtení a teprve dohromady s explikací. Teprve jako celek a v sérii to dostává obrys, který je impozantní. Teprve s explikací dostáváme celek, který je výpovědí. Silnou, vášnivou, uhrančivou a naléhavou. Moderní umění vykročilo z rámů a toto je příklad, jak i původně nepodstatné maličkosti tvoří jeho kardinální součást.

Explikace jako slepá ulička

U fotografií Štěpánky Šimlové, které nyní pod názvem „Miluji tě, ale..“ vystavuje v Ateliéru Josefa Sudka je to však jiný příběh. Zde je explikací text Martiny Pachmannové, která se standardně vydala z pocitů nad obrazy a sepsala obvyklé – tak trochu umělecky náročné, ale v principu romantizující – dílko, které roztáhlo svá poetická křídla nad fotografiemi Štěpánky Šimlové. Nepředstavujte si ovšem tento text jako text blbý. Naopak. Jde o text zajímavý, atraktivní, až dokonce vysloveně vnadný, který přímo láká poznat ony fotografie, které autorka opěvuje. Úplně se tetelíte a jen jen chcete fotografie vidět, když text vás láká: na hru se zrcadly? Na pohledy na vlastní tvář? Na zrcadla jako obrazy sebelásky a nelásky? Na vytouženou ztrátu identity?

 

Vážně je to nesmírně lákavé dotknout se té intimity, protkané hlubinnou psychologizací, či snad existencí …..

Jenže. Jen kdyby se ale hovořilo o fotografiích Štěpánky Šimlové. Samozřejmě je možné, že právě tyto stavy duše paní Martina u jejích fotek skutečně prožívala. Ale upřímně - prosím – já je neprožíval. Explikace Martiny P. je návodem, jak fotografie vidět. Je exploatací jednoho vidění, které se snaží naroubovat všem divákům. Ani ne podprahovým, ale víceméně drsným oznámením Pravdy o fotografii, které pokud se nepotká s vaším viděním, působí až kolizi.

Protože, co třeba já jsem na té výstavě viděl? Viděl jsem sérii monotónních obrazů, jejíž poetika právě pro svoji jednotvárnost a banálnost myšlenky a opakovanost obrazů bez zvláštního významu a smyslu toho opakování mne nikterak neoslovila. Viděl jsem touhu autorky „něco“ sdělit, ale to sdělení mi přišlo dětinské, dětinsky prosté. Viděl jsem spíše ilustraci jakési banální intimnosti, ale neviděl jsem osobitost. Technika že je osobitá? Ale kuš – přeci jen tím, že použiji trik to hned neznamená, že je to Umění, ne? Prostě se dílo se mnou nepotkalo. Pro mne to bylo, jako když dítě objevuje chuť Salka na palačinkách a je svým objevem zaujato a my se radujeme s ním, ale – přiznejme si to – nám to zas jako taková pecka nepřipadá, když ty palačinky už baštíme leta.

Nejde mi ale v tomto případě o ony fotografie Štěpánky Šimlové, náš článek začal a je o vlivu explikace a jeho místě ve vnímání obrazu. A zde ten text je příkladem textu, který vzbudil žádost. Navnadil svým popisem tajemství, které se ale neotevřelo. Explikace, která hodnotila a vyjadřovala pocity. A propadla. Všimněte si totiž onoho zásadního rozdílu obou explikací. Ta Ou Zhihanga byla zcela jiná. Byla strohá, prostá, popisná. Technicky vysvětlovala, jakoby odtažitě, proč se dělo to, co se dělo. A tak – právě díky své nezúčastněnosti - nechávala obrovský prostor pro domýšlení a vytváření diváckého názoru. Neformovala divácký vkus a divácký názor, ale napsala příběh a nechala na divákovi, aby si ten příběh prožil sám. Byla jen branou, do které jste mohli sami vstoupit a sami si tam hledat svá sdělení.

Fotografie je ale stále na prvním místě

A to je jedna z poloh explikace. Té, která má tu moc zdvihnout dílo a nastavit ho do potřebného a žádaného světla. Jedna z možností, jak psát a jak nepsat popisky fotek. To byl důvod tohoto článku. Alespoň trochu o smyslu a významu čehosi stále ještě považovaného za marginálii a přeci v současném umění tak zásadním a podstatném (a také mnohdy ale i často tak špatně produkovaném), jako je explikace.

Kdybych chtěl jen psát o fotografiích Štěpánky Šimlové, zmínil bych totiž jen ten drobínek fotografií, které naleznete zasunuté mimo centrální výstavu „Miluji tě, ale…“. Tam – teď už bez explikace a sebepochválení – najdete najednou její skutečný a opravdový a kouzelný svět barev, snů a její poetiky, který vás ohromí a dostane a okouzlí. Vlastně ta hrstečka zasunutá kamsi za roh vám nahradí celé to zklamání z výstavy „Miluji tě, ale..“.

A nakonec oblíbený appendix a omluva autorce

Právě když jsem dopsal tato slova, zašel jsem si ještě na výstavu pana Miroslava Zítka, kterého jistě znáte jako oblíbeného autora ze zdejších amatérských galerií. Kulometná palba žvýžátek jako živých, bez jediného nápadu, kde jediným smyslem bylo polahodit se „tou naší krásnou a čarovnou matkou přírodou“ – fotografický kýč v té nejčistší podobě - mne donutila se sem ještě jednou k tomuto textu vrátit a vyjádřit paní Štěpánce Šimlové hlubokou omluvu. I přes všechny výše napsané výhrady. Legrační je, že návštěvnost i spokojenost diváctva bude samozřejmě násobná u žvýžatek pana Miroslava Zítka.