Subjektivní fotografie, objektivní sdělení

Každý dosavadní ročník byl všelijak a zevrubně komentován, či vykládán. Komentátor LN Zbyněk Petráček (LN, 10.2) ve své poznámce soudí, že letošní ročník byl ročníkem ženy v klidném gestu. Teprve v posledních třech letech už netáhnou války, ale občanské protesty a role žen v nich. Z­ těch snímků čiší klid. Odráží to opravdu realitu, nebo je to hlavně tím, že klid přitahuje fotografy i porotce?, ptá se Zbyněk Petráček. Zajímavá otázka. A chytrá zkratka. Jen si ale nemyslím, že právě toto je opravdu onen znak, podle kterého jsou snímky vybírány. Až příliš snadné by to bylo, kdyby stačilo svět zobrazovat přes ženu a její klid. Ale když už otázka - jaký že to byl ročník - je nakousnuta, zkusme si odpovědět.

Jistá tendence a směřování tu totiž vyčíst lze. Úplně nový trend to sice není, spíše je to tendence rozpoznatelná již v ročnících předchozích a zdá se býti tedy tendencí hlubší, ale trend zobrazování světa přes ženský prvek do ní docela i zapadá. Pozorováním výsledků lze přeci jen vypozorovat, že stále více a častěji se mezi dnešními fotografiemi hledají snímky, které se pokusme popsat jako  „neviditelné“. Jestli dříve byla upřednostňována fotografie neznáma, můžeme v posledních letech pozorovat snahu vyhledávat a oceňovat fotografie neviditelna. A cože jsou vlastně ty tajuplné kategorie fotografie neznáma a neviditelného?

Fotografie jako nástroj pro zobrazení světa tu s námi není dlouho. Je to médium ještě mladé, zvláště když ho porovnáme s malbou. Stále, díky technickému důvodu vzniku, je v nás pořád ještě zakořeněný pocit, že je to takový zazděný odraz zrcadla. Fotografie vznikla a novináři je milována hlavně proto, jak jednoduše a zároveň plasticky dovede zastavit a věrně a přiblíži situace a děje, a jak v divákovi snadno dokáže vyvolat pocit, jako by „tam někde“ byl sám osobně účasten. Fotografie kreslí světlem a světlo je Bůh, který nelže, na rozdíl od malby, kde Bohem je člověk. Snad ani nemá cenu připomínat známou větu, že jedna fotografie vydá za tisíc slov. Zejména proto byla fotografie dlouhá léta využívána pro účely fotografování neznáma - jevů a událostí a lidí nám neznámých, které věrně zkopírovávala přes celé kontinenty. I proto dlouhá léta je novinářská fotografie nekončícím proudem fotografií válek, zemětřesení, převratů, poprav a tváří známých i zapomenutých osobností, protože to ona z nich dělala souseda dřepícího v naší lenošce v obýváku .

Je to obrovská kapitola fotografie a ani zdaleka není uzavřená. Lépe řečeno, tento její účel nikdy nezmizí, protože vždy budeme chtít znát a vědět, jak události tam někde vypadají. Jenže fotografie se v čase proměnila. Dnes má fotoaparát každý. Dříve neznámý svět Hanzelkovské černé Afriky, slumů v Indii, potopené lodi Concordia se díky technologiím dnes v našich obyvácích zabydlí za pár desítek minut a navíc už dávno naší myslí prorostlo vědomí, že všechny tyto události jsou od nás jen pár hodin letu a stejně nám je zítra přiveze soused z třetího patra. Fotografii neznáma se dramaticky snížil rádius, neboť svět se stal vesnicí, a všudepřítomná zahlcenost obrazy se stala obtěžující a unavující. Jako bychom najednou všechno již viděli a otupěli.

A tak se v posledních letech začal stále více do popředí dostávat svět neviditelna. Fotografie neviditelna. Stále více fotografů si uvědomuje, jak objektivní fotografie snadno může sklouznout k subjektivnímu pohledu, a to i při zachování všech dosavadních standardů objektivnosti. Proč to tedy neotočit a netvořit subjektivně tak, aby výsledek byl objektivním sdělením? Pro fotografy to byla výzva a hlavně možnost – díky změně úhlu nazírání na skutečnost - jak se opět vrátit k fotkám svých sousedů a přitom stále informovat a překvapovat. Stejně jako impresionisté nechtěli zobrazovat svět, ale zhmotňovat nálady, stále víc do žurnalistického mainstreamu začaly pronikat fotografie, které předávaly a zachycovaly prožitky. Ti nejlepší fotografové dnes stále zachycují války, ale již dávno jim nestačí je zachycovat jen vizuálně krásně. Do hlavního proudu oceňované fotografie dnes v poslední době stále více proniká svět výtvarného umění a nejlepší fotografie se stále více vyrovnávají s touhou zachycovat nikoli to viditelně neznámé, ale právě to neviditelné známé.  To, co je pod povrchem a pod obrazem, který naše oči nevidí, ale který ještě cítí naše srdce. To je trend moderní fotografie, tudy se ubírá moderní World Přes Photo. Subjektivní fotografie s objektivním sdělením. Fotografie neviditelného.

World Press Photo na to opravdu slyší a možná, i díky tomu, si pořád udržuje standard nejlepší novinářské soutěže světa. Chcete příklady?

Příklad první. Letošní vítězná fotografie. Podívejme se na fotografii blíže a pozorně.  Z obou stran vidíme odstřižená torza lidí sedících na téže lavici. Jaká asi byla skutečnost té fotografie? Pravděpodobně lidské oko ve svém úhlu pohledu vidělo na té lavici sedět desítku lidí, ale jen oko fotografa vyřízlo Pietu. Autor manipuloval a měnil zkušenost lidského oka, ale manipuloval právě proto, aby zachytil neviditelné - hluboký individuální příběh té dvojice, jejich vztah, nečekanost setkání muslimské ženy s mužem na veřejnosti a základní lidskou touhu po elementární pomoci. Ta fotka je naštěstí manipulací právě proto, aby místo fotografie neznámého, pouhý obraz lidí v mešitě čekajících na pomoc, byla zachycena daleko jemnější a naléhavější fotografie neviditelného, skrytého pod povrchem, ale o to více dojímavého a citově silného. Pieta.

Samuel Aranda

Příklad druhý. Vítězná fotografie roku 2009, křičící íránské ženy na střechách svých domů. Pohled na vzpouru nikoli přes střety, přes krev a zatýkání, ale pohled vlastně přes ty nejbezmocnější. Přes muslimské ženy, kterým tradice velí místo vně veřejného prostoru. Až do tohoto snímku jsme je viděli jako zamčený inventář dějů, jako kuchařky pro ty, kteří bojují. Teprve fotografie neviditelného otevřela jejich touhu být politickými. Teprve tento „křik“, kterým se mezi sebou informovaly o událostech vzpoury, je učinil viditelné. Vzpoura jakoby najednou byla druhořadá a vlastně zaměnitelná za jakoukoli jinou vzpouru, a do obrazu se místo ní vedrala velikost těch dosud obyčejných objektů dějin a udělala z nich člověka s emocemi, touhami a sny. Naléhavost obrazu není v zobrazení události, ale v tom, jakoby autor fotografie seděl přímo v hlavě jedné té křičící ženy.

Pietro Masturza

Příklad třetí. Vítězná fotografie roku 2007, spící voják v zákopu afgánské války. Fotografie, která se nejvíce přiblížila výtvarnému umění a jeho snaze zachytit pocit, emoci. Válka je strašná věc a navždy mění člověka. Záběrů z války je na milióny – z akce, ze cvičení, z volných dní. Jenže tento snímek je zcela jiný. Není popisem, jak se voják chová, ale je zachycením neviditelného – je anatomií odpočinku uprostřed boje. Je možná výrazem strachu z budoucí minuty, kdy tě zastřelí, ale přesto záznamem touhy právě teď usnout. Je to přesně ta hranice, kdy musíš usnout, ale bojíš se spát, protože zemřeš. Ten voják je živý, a přesto nejvíce připomíná Rimbaudova Spáče v úvalu.   

Tim Hetherington

Fotografovat neviditelné je nesmírně obtížné. Nemusíte sice cestovat, ale zato musíte vidět věci a lidi za jejich běžnými rolemi. Možná právě proto už dlouho na vyhlašování cen World Press Phota nezaznělo žádné české jméno. V každém případě, pokud se ale nějaké takové foto neviditelného povede, stává se věčností.