Novojičínsko: kamery odjely, zůstala katastrofa všedních dní - Povodně 2009
Teprve když se vody proženou a opadnou, teprve poté se obnaží všední hrůza katastrofy a až pak se objeví ty nekonečné pláně drobné a úmorné práce vrácení se zpět k normálu. V tu chvíli jsou však lidé postižení katastrofou na to bohužel najednou sami. Čtenáři, kteří bez dechu sledovali jejich souboj se živlem, mají už dávno přeladěno na jinou stanici a na jiný pořad. Předtím, když zněly hasičské sirény, šlo o boj o jednotlivé duše. Šlo o vypjaté emoce a tedy i o obrovskou solidaritu těch, kteří zasaženi nebyli. Ale teprve tehdy, kdy svět se na první pohled navrátí do běžného denního rytmu, kdy se uklidí pomlácená, odplavená auta, vyčistí břehy, stáhnou pokácené stromy a kdy domy na první pohled stoji s čistými fasádami na břehu, pak teprve začíná hrůza přírodních katastrof. Teprve pak začne tíha doopravdy dopadat. Na stovky a tisíce lidí. U nich doma a jen u nich doma. Jejich slzy, teď možná ještě prudší, už svět nevidí.
V tu chvíli se totiž za dveřmi odehrávají denní dramata, která z podstaty věcí nejsou veřejná. Zatímco svět má své další příběhy, kterými se dojímá, nad kterými se raduje, či strachuje, tito lidé teprve teď začínají svoje vlastní boje. Zatímco české povodně roku 2009 skončily pro česká média smrtí krále popu Michaela Jacksona, ti lidé tam ráno vzali své kýble a šli do své denní lopotné dřiny mimo světla ramp. Je to každodenní nenápadný boj, který pro postižené je ještě strašnější, protože oni vědí, že bude trvat dlouhé měsíce. Každá rodina přišla o obrovský majetek. Podlahy, sklepy, kozí chlívky, slepičí chřady. To vše je promáčeno, zničeno a je nutné to vytrhat, zničit. Nábytek, kuchyně, elektrické spotřebiče jako televize, sporáky, lednice, mikrovlnky, bojlery, kotle je nutné vyházet. Nefunguje voda ze studní, nedá se zalévat, nelze sklízet zeleninu ze zahrádek, lidé jsou odkázáni jen na balenou vodu, a protože nemají kde vařit, tak bezmocně čekají i na rozvážená jídla.
Materiální škody jsou však ta menší část. Sice se všichni z postižených k jejich likvidaci teď upínají a v chvatu práce na odklízení té pohromy zatím nad ničím dalším nepřemýšlejí, přesto v jejich domech tiká ještě jedna hrozná plíživá a nenápadná bomba. Bomba o to hroznější, že je nesdělitelná a s ostatními nesdílitelná. Ztráta osobních, těch nejintimnějších věcí. Uplavané snubní prstýnky. Rozmáčená vysvědčení ratolestí, utopená fotoalba, do kterých bylo ukládáno už babičkami babiček po několik generací. Už nikdy se nepodívají na fotky, jak jejich děti pásly koníčky a jaká byla maminka maminky před sto lety štramanda. Uplavané vzpomínky. Vše to, co dělá život životem. Jejich vzpomínky zhmotnělé v drobnostech, které si schovávali pro sebe. První zub vnoučka. Pramen vlasů dcery, která zemřela ve svých pěti letech a které ji vždy přivolají. Uplavaná urna manžela, která byla vždy pečlivě střežena v kuchyni v kredenci. Jsou to vzpomínky, které jejich a tedy i našim životům dávají tvar a tvář. Ty se teď, během té děsivé, jediné noci změnily v nicotu.
Povodeň není ta velká voda, která se prohnala. Jsou to hlavně na dlouho narušené životy stovek lidí a jejich -pro nás neviditelná- hoře. Byl bych rád, kdyby vystavené fotografie byly malými pomníčky a poctou alespoň několika lidem z oblasti novojičínska.
Tisk
Zpět
