Nivelizace, která prostupuje českou společností, zasahuje i fotografické soutěže

Je to zajímavé, paradoxní, avšak zároveň v jistém ohledu i případné. Paradoxní proto, že fotografie je dnes trendy. Paradoxní proto, že na českém trhu vycházejí mraky titulů věnujících se čistě jen fotografii jako fenoménu doby. Paradoxní proto, že kdejaká výstavní síň, kavárny, foyery divadel a kin a vlastně i jen prázdné veřejné zdi supermarketů, či letiště jsou plné fotografických děl a není dne, abychom nedostali pozvánku na další z nekonečných vernisáží. Kdo ještě neměl svoji samostatnou výstavu kdesi v autosalónu, jako by nežil. Facebook, idol doby, je po strop napěchován obrázky z trachtací, fotkami spolužaček a výlety na kole do Třeskoprsk.

Přesto – navzdory této valící se řece obrazů – se v Čechách „dospělou“ fotografií zabývá jen naprosto mizivá část našeho tisku. Ono hledání těch nejlepších fotografií a uvažování a zkoumání, proč jsou to právě ony, ono zkoumání a neustálé a nejisté pokoušení se pochopit fotografii jako svébytný druh umění a hledat její limity, svoje limity, osahávat hranice, rozrušovat hranice, přecházet hranice, tento druh uvažování se z mainstreamových časopisů téměř již vytratil.  Výše zmiňované fotografické magazíny z valné většiny od původních, upřímných záměrů propagovat fotografii jako prostor pro osobité sdělení uměleckého názoru na svět, který je zapřen přemýšlením o fotografii, přešly na „technologické“ studie, jak správně zaostřit na super rychle jedoucí naleštěný sporťák a na rady nahým modelkám, jak nejlépe se postavit před objektiv svých kamarádů. Nebo zkrachovaly jako časopis PhotoArt, protože prostě nenašly sdostatek čtenářů, kteří by je uživily. Edukativní články určené pro široké obecenstvo, jakými byla proslulá Československá fotografie, vymizely téměř úplně. Diktát doby je být zábavný, tančit na nekonečném bále a těch, kteří sedí pod stromem a čekají na pád jablka je množství menší než malé.

Snaha hlavních médií každému svému čtenáři vsugerovat přes technické návody „jak na to“ pocit maršálské hole vypěstované v pěšákově torně, je, díky tak malému trhu jako je trh český, stále více dominantní. Aby ne, když je tato snaha snadná, levná a je vydavatelsky efektivní, protože čtenáře nerozrušuje a neznejisťuje a protože dává majiteli fotopřístroje jeho soukromý pocit obecné velikosti, který se vydavateli vrací čteností. Na rozdíl od extrému opačného, bohužel v jistém smyslu elitářského a tedy hůře stravitelného, který vychází z cynického názoru, že historie je svinská a že nikdo si již nepamatuje druhého kosmonauta na Měsíci, a který stále proto hledá nejisté vrcholy tvorby a snaží se pochopit, v čem jejich unikátnost spočívá a zda jsou vskutku ojedinělé. Je zřejmé, že tyto komplikované úvahy o směřování fotografie jsou pro běžného čtenáře prostě únavně uklimbávající. Moc dobře podvědomě cítí, že jeho míra sebevědomí stoupá s mírou nevědomosti a proto jeho pozornost u takovýchto úvah - na rozdíl od vzrušení nad počtem pixelů - klesá téměř k nule. Stejně jako pozornost při čtení tohoto článku. Ostatně, kdo ho dočetl až sem, má můj obdiv.

To vše je ale očekávané a je samozřejmou daní za otevřený prostor. Dnešní, historicky bezprecedentní dostupnost fotoaparátů, stejně jako třeba banální dostupnost publikování textů, navíc podporovaná normotvornými typy časopisů vzbuzujících dojem, že každá fotka je na Pulitzerovu cenu, má za následek exponenciální explozi fotografií. Tedy bohužel i explozi veřejné snapshotové nivelizace podle hesla „mnoho povolaných, málo vyvolených“. Na rozdíl od velkých trhů je však pro trh český velmi obtížné se této vlně snapshotů zároveň bránit prostorem přemýšlení, který je schopný zasahovat když už ne široké obecenstvo, tak alespoň širší elity, protože se zde prostě takový prostor neuživí. Jestliže třeba „katolické“ Polsko má nejednotkový výběr odvážných fashion fotografií a fashion magazínů, je český trh stále rudimentálně zastydlý v bezzubých časopisech typu Elle se zoufalou snahou fotograficky nevyčnívat a divokost se tu prezentuje jen vpodstatě nesehnatelným Vice magazínem. Prostě je Polsko téměř čtyřikrát větší. To není povýšené mentorování, to je prosté a racionální konstatování. A tak se bohužel tato plíživá nivelizace postupně probublává celou společností a nenápadně se dostává až do našich nejvyšších pater. Dlouhodobá „artová“ koncepce – fundovaná a přitom netriviální, byť z extrémních pozic jakkoli zpochybňovaná z nadbíhání většinovému vkusu lacinou skandálností nebo svéhlavou interpretací, kterou můžeme sledovat v přímém přenosu v poslední době třeba u Galerie Rudolfinum, začíná být naprosto ojedinělá. Zneklidňující obrazy či celé výstavy, skutečně kurátorsky vystavěné jako názor, se stále více dostávají na okraj a jsou přehlušeny všejásavou lidovou zábavou typu AktyX, při které se Reflex veze na trendy vlně „skandálně“ odhaleného těla zachyceného čtenáři tohoto listu. Jakoby společnost si ztrátu tohoto kritického prostoru neuvědomovala a ani její elity to příliš nevzrušovalo. Prohry jsou však bohužel i osobní. Se smutkem pozoruji mnohé fotografické talenty a naděje, jak i je tato nivelizace požírá, aniž si to sami uvědomují a reflektují, a jak jejich tvorba padá do nudného, nevyčnívajícího průměru zapomnění.

Prostor kritického myšlení se dostal pod kritickou mez. Po prosekání si cest do útrob fotografických magazínů, které se dnes slastně opájejí pozdní tvorbou Terezy z Davle, tato snapshotová nivelizace zasáhla i v naše nejlepší soutěže. Rozežírá prostor, který by bytostně měl být prostorem zachování progresívnosti, prostor, který by přeci hlavně měl definovat a určovat trendy fotografie. Co jiného či co víc, než Czech Press Photo nebo Štíty Viléma Heckela by mělo být etalonem. Bohužel. Jestliže ve světě skutečně kvalitní série i od úplně neznámých autorů vznikají marnotratně snad každou minutu - a zároveň je velké trhy dokáží i ocenit a ve svých artových magazínech, či galerijních projektech i vyzvihnout, tak české fotografické soutěže v této roli tragicky selhávají. Až je to někdy jak z divné marketingové příručky: malý, nesebevědomý trh dává na odiv malé, nesebevědomé fotografie.

Skončené Štíty Viléma Heckela, soutěž z Velké trojky, která má ambici vytyčovat laťku  a ukazovat vrcholy současné české fotografie není bohužel výjimkou. Byť je pořádána jako bienále, a bylo tedy dosti času nastřádat významné soubory fotografií, je její výsledek a výběr poroty z pohledu moderní fotografie opět – nu, řekněme diplomaticky - poněkud rozpačitý. Snad jen doufejme, že je to výsledek toliko bezradný, a nikoli již zglajchšaltovaný českým magazínovým mainstreamem..

Jistě, „horolezecká soutěž“ to má oproti jiným soutěžím přeci jen o něco těžší, protože takto úzce definované téma se úporněji vzpírá současnému způsobu uchopování fotografie. Přesto se ale s tím mnohé mezinárodní soutěže vyrovnávají podstatně úspěšněji. Jestliže moderní fotografie se dávno ve své sumě rozloučila s prvoplánově estetizujícím zobrazením, česká porota se ve Štítech vydala tou naší hezkou českou cestou. Hlavně ty KRÁSNÉ HORY prosím!, jako by zavelela porota. Žádné znejisťování, žádné druho, mimovýznamy, žádné přesahy. Něco prostě obrazově krásného, takového, co se dá pověsit u nás, Nováků, na zdi. Něco, co známe z Reflexu, který považujeme za vážně cool a ve kterém jsou fotky vážně wow. I proto se v této soutěži na bednu mohl dostat ten nejobnošenější a nejtuctovější motiv pána se stativem The Wave, Coyotte Butts North, za který by se na takovýchto soutěžích asi mělo bez pardonu střílet.

A tak se také na druhé místo mohla dostat série Michala Broučka, která je sérií „kouzelně nádherných snapshotů“ z hor po celém světě. Fotek, které ničím neurazí, určitě dojmou, a které by jistě v době Viléma Heckela měly opodstatnění, byť i Vilém Heckel dokázal například ve své knize „Schody pod vesmír" pojmout už tehdy hory jinak a podat skutečně strhující fotografické sdělení O ZÁPASU člověka s horami. Dobře, řeknete, ale co vítěz Andrej Jakovlev, pane Burda? Vždyť tam se přeci porota snažila a vybrala sérii hor jako slovník tvarosloví. Samozřejmě. U této série vskutku byla porota odvážnější a opustila chodník milionkrát vyšlapaných cest. Jenže i zde to odvážné vyšlápnutí zase pěkně po česku zůstalo napůl. Takto odfocené hory totiž bohužel nejsou původní. A při vší úctě, myslím, že vítěz by měl oslnit buď myšlenkově originálním dílem, nebo neměla být cena udělena. Copak nemá porota ambici udržení laťky náročnosti?

Nevím, ale obávám se, že letos tomu tak nebylo a že porota spíš než na hledání a obhajobu vrcholů, se více držela konzervativních jistot namixovaných se snahou zavděčit se čtenáři českých magazínů. Jen tak lze vysvětlit dvojnásobný zářez asi nejfrekventovanějšího jména všech soutěží pořádaných společností Czech Press Photo, Martina Wágnera. Jeho pružnost dostat svoje „pravoslavné příběhy“ snad i do kategorie „technický nákres černošické hasičské zbrojnice“ je obdivuhodná. Proti panu Wágnerovi nic osobního. Jeho fotografická urputnost je chvályhodná, jeho soubory mám rád, jen jsou trochu tématicky monotónní. Projděme si historii soutěží Czech Press Photo a zjistíme, že je to náš pravoslavný Saudek. Jen si místo kyprých dam dosaďte „Unižennyje i oskorblennyje“. Naštěstí ale ve srovnání s kategorií Hory alespoň přináší sociální drama, tedy rozměr „za fotografií“, byť už jím samotným namilionkrát převařený. A jen tak si dokáži představit, že z celé lublinské série pana Radka Kalhouse vytáhne porota ten snad nejkonvenčnější obraz, který  se v souboru nachází a který tam slouží pouze jako náladový doplněk, ač jsou v jeho báječné sérii hlavní a významové obrazy „ty zcela jiné“. Přiznám se, tady tedy opět před porotou: Klobouk dolů.

Úkolem soutěží jako Štíty Viléma Heckela by nemělo být utvrzování běžných diváků, že fotografie, které znají a milují, jsou ty fakt dobré fotografie. To ať prosím nechají na soutěžích typu Český slavík a AktyX. Tam jde o o sebeutvrzování a o soutěž popularity, a tam ať si vyhrávají fotografové celebrit. Přálo bych si, aby u „dospělých“ soutěží šlo zejména o to, aby se dokázaly dotknout toho nejprogresivnějšího – a zároveň ale i diváckého – co daná scéna dokáže. Měly by se pokusit alespoň trochu bojovat proti trivializaci scény, která dnes a denně probíhá v magazínech a denním tisku, alespoň trochu bojovat proti falešné mytologii „světovosti“ některých fotografických hvězd. Po skončení Velké Trojky to vypadá, že český trh fotografických soutěží je stále v této své roli ještě bezradný. Ale to teď vem čert, vždyť má zase skoro celý rok na to, aby se opět nadechl. Teď si jen přejme, aby už příští rok pro českou scénu zase objevil tu VELKOU FOTOGRAFII a i svoje „neznámá“ jména, jako se je – třebas škobrtavě - daří objevovat panu Nedomovi v Galerii Rudolfinum.

Dodatek:

Bylo mi hloupé dávat do textu odkazy na jiné, mezinárodní soutěže. Nechci nikterak shazovat autory a vítěze. Oni jen splnili zadání soutěže, jak toto zadání viděla porota. Třeba tam ani lepší soubory nebyly. Nevím. Berte tedy tyto níže uvedené soubory jen jako jiný pohled, jak se stejná věc dá dělat i trochu jinak.

Podívejte se třeba na hory, jak je vidí amatérský vítěz soutěže photoawards.com. Snímky na první, bezmyšlenkový  pohled zcela totožné se snímky pana Boučka. Pokud se ale podíváte pozorněji a hloub, spatříte zásadní rozdíl. Zatímco pan Bouček předvádí estetický pohled na hory, hru světla a stínu bez jakékoli jiné, než estetizující výpovědi, výpověď tedy v principu a z podstaty turistická, jsou hory v podání pana Cociana pokorným pohledem člověka na tyto přírodní útvary, pohledem nás pyšných a nakonec přeci jen malých, na jejich impozantnost a velikost. Člověk do morku kostí cítí onu tolikrát čtenou bázeň z hor a „tady ji i vidí“. V každém tom snímku cítíte i to „za tím“ a vám až mráz běhá po zádech.

Píši, že vítězný soubor v „horolezecké“ kategorii je nepůvodní. Vím, že je to silné tvrzení, tady se ho tedy pokusím obhájit. Podívejte se, jak mistrovsky si s tímtéž nápadem pohrál autor Fabiano Busdraghi, amatérský vítěz soutěže Px3 již v roce 2008, tedy o tři roky dříve než náš letošní vítěz. Jeho skvělou práci můžete nalézt zde.

Kategorie Člověk a Hory byla obsazena jen klasickými horami. Až na vítěze, který přeci jen trochu vybočoval, to byly klasické pohledy. Nenajdeme tam žádné „jiné“ dílo, které by dokázalo vybočit z řady a jít cestou moderního chápání fotografie. Takové dílo, které chápe „hory“ jen jako východisko uvažování a s kategorií se vypořádává jinak, než jen jako bohapusté perceptivní zobrazení, kde „hory“ znamenají hory.. Je to nesrozumitelné? Chápu. Příklad toho, že to jde i jinak, bude asi tisíckrát srozumitelnější. Naleznete ho tady.  Trochu podezírám porotu, že tento soubor by v Čechách nebodoval, protože už stojí „mimo zadání“.