-

Na svou cestu do Iránu jsem si balil úplně normálně. Jako na každou jinou túru. Spacák, svetr, pořádné boty, mraky máslových sušenek, kterým dělám reklamu mezi dětmi po celém světě, aniž jsem z toho dosud viděl jedinou korunu, a samozřejmě knihy na dlouhé večery. Jako vždy jsem se vydával do země s tím, že si v letadle nahonem přečtu, jestli mají moře nebo krále (a nebo obojí), a pak tam budu za znalce. Jenže jsem učinil tu osudnou chybu, že jsem se do průvodce začetl již doma. A průvodce udělal tu osudnou chybu, že mi nabídl slovo Shasevan. Podivné slovo s příchutí touhy a dobrodružství, o kterém tady doma sní každý malý kluk. Zvláštní, jakou moc může mít jedno jediné slovo. Plán cestování byl od té chvíle překopán jen za tímto jediným účelem.

Problémem cesty je roční období. Letím v říjnu, a to je zrovna doba, kdy se kmeny stěhují a je těžké si je vyčíhnout. Přesto jsem se rozhodl, že to nevzdám, naopak věřím ve své staré dobré štístko, jako už mnohokrát. No teda štístko, tomu tak tady říkám jen vám. Doma před ostatními sousedy, co jezdí tak nejvýš do Bulharska do kempu, tomu říkám hluboká cestovatelská moudrost.

Snad se ten Peykan nerozsype.

Má cesta za nomády začala v iránském Tabrízu, které je správním centrem celé provincie. Hned na nádraží jsem si najal taxikáře s mírně obstarožním kočárem, který je tu v Iránu bezkonkurenčně tím nejoblíbenějším vozítkem. Značka? Peykan. Každý v Iránu ví, co je peykan. A pro cestovatele se nesvést peykanem v Iránu by byla asi taková hanba, jako pro japonce si neumastit ruce od klobásy na Václavském náměstí. Dnes se už sice ten krasavec nevyrábí, ale výroba skončila teprve před dvěmi lety. Prostě peykan je v Iránu vozítko možná ne nejoblíbenější, zato určitě nejrozšířenější. Něco jako stará dobrá Škoda 100. Samozřejmě, že by se tu chtělo jezdit v mercedesech, ale realitou je peykan. Ten můj byl vyroben ještě v osmdesátých letech, ale šlapal jak švýcarské hodinky. Když nebyl kopec. V kopci ten medvěd, mrška, trošku mručel. Jenže měl, na rozdíl od všech těch japonských a indických moderností, obrovský kufr. A taky jezdil za půl. Samozřejmě, že ne ve spotřebě, ale v kilometrovném.

Benzín v Iránu je lacinější než víno. A to nikoli obrazně, ale doopravdy. Vyhlášené vinice v Šírazu byly totiž zničeny, protože tady se alkohol pít nesmí, zato benzín si tu mocipáni sedící na jedněch z nejvyšších zásob ropy na světě cení pro iránský lid jen asi na dvě koruny. Pro Yousefa, kterého jsem si na své putování vybral jako drožkaře, je to tedy zlatý důl. Však si také celou cestu prozpěvoval. Arménsky. Bylo to báječné, protože iránské funébr marše se nedají poslouchat. A Arménsky proto, že Yousef je po mamince Armén. Měl to vymyšlené chytře. Doma na zdi měl Alího, nejslavnějšího iránského mučedníka, aby sousedi věděli, jak je po šiítsku zbožný, a před kostely se křižoval, protože je Arménem po matce, neboli křesťanem. A se mnou, i když byl ramadán, hulil jak fabrika a pil jak duha celý den, protože potkal českého bezvěrce, a před ním se přeci nemohl shodit. Říkal mi a culil se u toho, že je také bezvěrec, protože to, co tu v Iránu dělají mulláhové, tak to tedy ne. A měl pravdu. Já také tedy tohle ne. Zakázat pití vína v zemi perského básníka Omara Chajjáma, který snad v každém svém druhém čtyřverší opěvoval lahodnou chuť toho božského nápoje, tak to je horší než zločin. To je hloupost. Vždyť ten chlap, ten básník Chajjám, si na tom kruci postavil živnost a jen vlastně jen přes to víno ho zná celý svět. Ale co. Mají co chtěli. Dnes proslavenou značku šírázského vína můžete koupit z jihoafrických vinic.

Lidé ve větru Nomádi a jejich způsob života byli pro filmaře vždy velkou výzvou. Pro svůj svobodomyslný život, hrdost a nezdolnost byli přímo předurčeni pro romantické a hrdinské eposy.  Pokušení v novém století neodolal ani zkušený český režisér Ivan Pazder, který v roce 2005 natočil nejdražší kazašský film za neuvěřitelných 40mil. dolarů. S lapidárním názvem „Nomád“.   Přesto asi nejslavnějším filmem o Nomádech je dokument režiséra Anthony Howartha. Hlavními hrdiny jsou skuteční členové nomádského kmene Bachtiarů žijící v oblasti Zagros Mountains v západním Iránu. Neskutečně poutavý, téměř dvouhodinový příběh nominovaný na Oskara zobrazuje jedno z jejich putování za zelenými pastvinami. V strhujícím filmu sledujeme jeden příběh nezlomných pastevců, kteří převádějí své stádo koz a ovcí přes dravé ledovcové řeky, na kterých nejsou žádné mosty. Sledujeme je, jak se brodí přes sněhové pláně a horské stěny čtyřtisícovek, protože jedině tak mohou pokračovat ve své práci. Protože jedině tak mohou na novém místě. 300 kilometrů vzdáleném opět začít svá stáda pást. Dechberoucí scenérie, podmanivá muzika a úžasné lidství nenechá v kině jediného diváka chladným.    Pro režiséra Howarda se tento film stal osudem. Stal se totiž jeho filmem jediným. Smutné je, že do Čech se tento příběh „lidí ve větru“, tato píseň lidské odvahy a nezlomnosti,  ještě nikdo nedostala do běžné distribuce.

Jedeme za Shahsevany

Vyrážíme k Aras River na ázerbájdžánsko-íránské hranici na severu země. Yousef zná naštěstí pár anglických slov, tak si nějak rukama nohama vysvětlujeme a hrdelními skřeky, ve kterých nakonec i on rozpoznává to kouzelné slůvko Shahsevan, potvrzujeme, co je mým cílem. Aras River je nádherný kus země. Má ale tu smůlu, že leží přímo na hranici, a tak je celý obmotaný klubkem ostnatého drátu s vojenskými budkami co půl kilometru. Ne, že by nás někdo obtěžoval, to ne. Ale fotit jsem nesměl. Jenže tady příchází první zklamání. Místní o žádných Shahsevanech neví. Tady a Shahsevani? Všichni nás posílají k Ardabilu. Naštěstí to není daleko, je to malé městečko v horách tak řekněme 200km odsud z Arasu. Měníme směr jízdy. Ardabil je krásné město, ale nás tu čeká druhé obrovské zklamání.

„Už je zima, teď všichni nomádi se přeci stěhují do Parsabadu“, říkají nám na každém rohu.

„Je mi líto, nemůžu pomoct“, je spolu se mnou zklamaný i Yoseph, moje dobrá taxikářská duše.

Noc v ardabilském hotelu je těžká jako deka. Ráno jsem rozhodnut se přeci jen na jejich pastviny zajet  podívat. Když nic, tak aspoň krajina kolem Ardabilu je okouzlující. Cítím hrozný smutek, ale aspoň se kochám výhledy po svazích.

A pak je v dálce spatřím. Zpočátku to jsou jen malé tečky v pláni na obzoru. Je nutno mhouřit oči, ale. Rozpoznávám stany, vidím i sloup dýmu. Ano, jsou to oni.

Na návštěvě? Ne. Mezi svými.

Jistě, mohli jsme se splést. Dnes původní kočovníci se přeci jen již v dosti velkém počtu usazují, přijímají od vlády svoji vlastní půdu a  pomalu opouští své zvyky. Inu jednadvacáté století a jeho modernosti. Ostatně, kdo by si z nás přál svítit petrolejkou jen proto, že se v průvodci pro Američany píše, že je to šik. Jenže my měli štěstí. Nebyly to stany pastevců, byli to opravdu Shahsevani. Daleko od cesty, aby nebyli rušeni. Vykládám svůj baťoh a deru se pěšky po jediné vyježděné stopě.  Ze stanů pomalu, klidně vycházejí lidé. Shahsevani, ti „kdo milují Šáha“, si se mnou s úsměvem podávají ruce. Vyhlášená iránská pohostinnost je i tady, na konci civilizace, rituálem, který mne pořád okouzluje.

Dovolili mi, abychom si u nich postavil stan. Byli úžasní a neuvěřitelně pohostinní, protože mi nabídli místo hned vedle nejváženější rodiny z osady. Snažili se mi pomoci postavit moji horolezeckou kopuli, ale z těch prťavých trubiček, ze kterých se udělá jedna velká a ještě se kroutí, byli úplně paf a raději to vzdali. Pořád mi nabízeli svůj stan a gestikulací se mne snažili přesvědčit, že v tak mrňavém stanu proboha přeci spát nemůžu. Hergot, že by to byli eskymáci a já navrch dostal i jejich ženy?  Ukecat jsem se nenechal. Na rozdíl od kožešin a koberců našich hostitelů jsem si na zem nafoukl svoji karimatku a už jsem TADY. Mezi nimi a s nimi. Teď nějak zrušit ruce, nohy. Naštěstí je tu Jafir, mladý lovec a nejkrásnější mladík v osadě, který navíc znal i drobet anglicky. Zaplaťbůh, vždyť já vlastně taky umím anglicky jen pozdravit a požádat o snídani. Ale tady žádné help potřeba nebude.

Největší problém mám se psy. Kdysi mne jeden velikosti cigaretové krabičky kousl a já teď bojím i slova po-psa-t. A tihle ti vypadají víc než opravdově. Jafir však nezklamal ani tady a sám jim ráčil vysvětlit, že i já ode dneška patřím „k tlupě“. Jeho vysvětlovací metody směrem ke psům by se v citlivé Evropě asi řešily tlustými novinovými sloupky, které by krásná Bardotová zaštiťovala svým tělem, tady to však nebylo téma ani vteřinu k uvažování. A navíc já mu byl tedy setsakra vděčen. Stejně v noci budu chodit na záchod do umělohmotné flašky.

Na rozdíl od všech si vařím na svém vařiči venku. Ostatní mají své ohně uvnitř stanů. Taky tam mají tepleji, zato já mám spacák. Oni jen koberce a kožešiny a deky. První večer jsme všichni seděli venku kolem ohně a pokoušeli se rozprávět. Moc jsem jejich vyprávění nerozuměl, ale byli neuvěřitelně uvolnění, smáli se, gestikulovali a to štěstí se přeneslo i na mne. Ani jsem nepotřeboval překlad a tak jsem i Jafira nakonec odehnal. Nade mnou zářili úžasné hvězdy, které v Praze nikdy neuvidíš. Kolem nás bylo totiž hluboké ticho a černočerná tma s koncertem úžasné blikající oblohy. Shahsevani jsou svobodní lidé.

Shahsevanské umění V Evropě asi neznámějším shahsevanským rukodělným výrobkem a bezpochyby  i nejvyhledávanějším pro svoji ojedinělou uměleckou hodnotu jsou ručně tkané koberce a předložky. Shahsevanské ženy je vyrábějí za dlouhých zimních večerů a každý z nich nese svůj obrovský kus práce. Koberce se v shahsevanských stanech používají na spaní, k sezení či jako ochrana před chladem. Původně ryze praktická činnost se dnes stala vyhledávaným artiklem. O shahsevanských kobercích byly popsány stovky stran, které na těchto kobercích zkoumají  všechno: počet uzlů, vlákna, vzory. Porovnávají se s jinými koberci jiných skupin, zejména kavkazských či turkmenistánských (odkud prý podle legendy shahsevani pocházejí), ale tak trochu se v těch vědeckých půtkách ztrácí to hlavní: jejich vzory jsou nádherné a okouzlující.

 

V táboře. S ženami.

Prožívám tu obyčejné dny. Ráno muži odcházejí na pastviny spolu se svými stády. Na ženách leží starost o domácnost. Uklidit, pohrát si s dětmi a navařit. Hodně navařit, ale i upéct chléb či stlouci mléko na máslo, sýry a výborné jogurty, protože mužové jsou velmi hladoví a velmi nevrlí. Ale to není překvapující. Já jsem taky hladový a to jsem se žádným stádem nikam nešel. Je zajímavé ženy pozorovat. Vlastně je dobré být mužem a jen si tak někde lebedit a povídat si s ostatními muži. Práce ženy v tirehu, jak se těch pár stanů nazývá, není vůbec snadná. Stálý koloběh domácích prací. Žádná lítost. Je nutné nanosit dříví. Ženská práce. Tak jdou a na svým šíjích táhnou hromady polen či klestí. Je potřeba nanosit vodu a tak odcházejí se džbery na ramenou pro vodu. Stárne se tu rychle. Svoboda je těžká. Je vykoupena tvrdou prací.

Ano, běžné dny tu jsou všední. Jen někdy jsou zpestřeny návštěvami obchodníků. To jsou pak ženy ve svém živlu. Na nich je totiž starost o domácnost a ony jsou strážkyně rodinné kasy. Mnohdy až po smrti se ukáže, co vlastně žena dokázala zcela v tajnosti nashromáždit. Peníze je totiž třeba vždy střežit. Tábořiště jsou daleko od města a pokud dojde k vážnému onemocnění, je léčba drahá. A tak v komunitě je vždy alespoň jeden muž a jedna žena se znalostí temné magie, kteří umí zaříkávat proti silám zla. Víra v zlého ducha a možnost uřknutí stále mezi Shahsevany přetrvává, i když dnes se váže již spíše k náhlým onemocněním či k onemocněním jako je třeba rakovina. Možná jsou to mastičkáři, ale jsou blíž než lékárna ve městě.

Ne všechny dny a večery jsou stejné, naplněné nejvýše klevetami žen. Pátý den jsem zažil v tirehu příchod dvou maští. Pro šíity je Imám Alí nejsvatější postavou jejich historie, která je navíc pro Iránce postavou stále živou a stále přítomnou. Není tedy divu, že návrat dvou maští, neboli těch, kteří vykonali pouť do svatého města Mashad k jeho hrobce, byl pro celou obec důvodem k obrovským slavnostem. Z města byla přizvána kapela, na náklaďáku byl dovezen mulláh, nižší muslimský duchovní, aby slavnost měla i náboženský charakter.

„Dřív“, naklonil se k nám Jafir, „měla každá obec své zpěváky a muzikanty“.

Dnes zbyla a přetrvala jen radost z barvitého vyprávění starých legend. Začala nám noc plná tanců a zpěvu lidových písní. Celá obec děkovala těm dvěma zbožným maštím za vytržení z všednosti.

Na cestu. Domů.

Nenápadně začíná druhý týden října. Zima začala být pomalu v noci cítit. Je čas odejít na stará zimoviště. K Parsabadu. Překvapily mne tři nákladní automobily. Stěhování, dříve dlouhé pochody na koních a velbloudech plně naložených veškerým majetkem nomádů, dnes nahradila technika. Přesto na nás zbylo balení. Na nákladních automobilech pocestují ženy a majetek. Zanedlouho ženy, děvčata a malé děti výskají na korbě. Na muže zbývá převést stáda. Pěkně postaru. Tato malá skupinka má totiž málo aut, protože jinak se převážejí už i stáda. Shahsevanové  vyráží o půlnoci. Je řezavý vzduch a zde na stráních, ničím nerušeny, úžasně svítí hvězdy spolu s měsícem v úplňku. Stříbrná záře oblévá i stáda. Ticho a hvězdy je kolem rozprostřeno jako světélkující přikrývka. Slastná a pyšná svoboda zní v uších. Shahsevanové se vydávají na svou pouť.

Já se vracím do Tabrízu. Tentokrát psi neštěkají, naopak se nechají pohladit. Asi jsem tu nechal kus duše a ti psi to vědí. Pokud to nevědí oni, vězte, že já mám jasno.