Etiopské hovory s Bohem
„Pane, kupte si prosím
křížek,“ škemrá umolousaná maličká dívenka Gabra, jejíž jméno tady
v Etiopii znamená Dar, a tahá mne usilovně za rukáv. Rodiče jí to jméno
dali, protože děti jsou zde vskutku požehnáním a nadějí pro své rodiče.
Předpokládá se, že děti budou své rodiče v stáří živit, a tak platí, že čím víc
dětí, tím větší naděje na stáří. Starobní politika státu tu téměř neexistuje a
vše zůstává na bedrech rodiny. „Sire, sire, pojďte za mnou, zavedu vás
k chrámu, znám ta nejlepší místa na focení,“ doráží Kelile - Ochránce. Má
šaty samou díru a běží úplně bosky. Na vedlejší cestě, ze které sbíhá za mnou,
se to jen hemží ostrými kameny. Pro mne, zjemnělého Evropana, by ten běh byla
okamžitá smrt, jeho nohy ztvrdlé každodenním během si toho ani nepovšimnou.
Kolem mne je v tu ránu dětí jako smetí. Etiopie zaujímá v porodnosti
neuvěřitelné deváté místo na světě. Děti jsou tu všude. Ať jste v Etiopii
kdekoli, okamžitě se kolem vás sesypou.. I když jsou prašné cesty, které tu
honosně označují za silnice, na první pohled úplně vylidněné, objeví se děti
při jakékoli zastávce v mžiku u auta. Jako by žily podél nich pod kameny.
Přibíhají bosé, nedbají kamení a skáčou jako kamzíci. Dětí jako smetí, to
přísloví se k nám asi muselo přivézt z dávné Habeše, jak se Etiopie
dříve nazývala.
Procházím se po kamenné
silnici uprostřed Lalibely, duchovního centra etiopského křesťanství. Vedle mne
jako černá labuť pluje ebenový poklad a neustále po žensku švitoří. Ne,
nevymýšlím si. Assefa je opravdu nádherná, ale to tady v této zemi není
žádný div. Tady ty krasavice z Esquire a Maxima rostou snad v každé
zahrádce. Chtěla jet za každou cenu se mnou, i když jsem jí – díky mým pár
dolárkům - mohl nabídnout jen nocleh, dopravu a toho pár jídla, co budu jíst já
sám. Přesto na to okamžitě kývla. Je zdravotní sestrou v nemocnici
v muslimském Hararu a možnost dostat se do křesťanské Lalibely byla pro ni
splněným snem. Divoké ceny ropy zamávaly s celým světem a zejména
v chudé Etiopii odřízly lidi od možnosti cestovat. Ne, že by snad
cestovali předtím, ale teď, když ceny za autobus stouply o polovinu, se už
nepodívají vůbec nikam. Assefa je neskutečně bezprostřední, milá holka. Se
samozřejmostí sobě vlastní si ke mně ihned přisedla v buse, když jela od své
rodiny, kterou mohla navštívit teprve po dvou letech. Mluví anglicky, jak se
naučila v misijní škole, a jak jsem později pochopil, byla šťastná, že si
na povídání ulovila svého „faranji“, jak tu říkají cizincům. Má úžasné, dlouhé,
štíhlé prsty, růžové dlaně jako opička a nádherné svítivé oči. Co si ona myslí
o tom medvědovi, co si ji tak okouzleně prohlíží, si netroufám pomyslet.
Myslím, že je dobré žít v nevědomosti.
Lalibela na první pohled
vypadá jako každé jiné městečko v tomto koutě Afriky. Je obklopená krásnými horami, všude panuje
ruch a zmatek. Prostě Etiopie. Při letmém zkoumání snad jen překvapí hlavní
silnice, která se vine městečkem a je vyskládaná z kočičích hlav.
V Etiopii je takováto cesta neuvěřitelnou vzácností, obvyklé jsou naopak
cesty jen vyježděné, prašné. Vždyť i hlavní tah z hlavního města Addis
Abeby sem do Lalibely byl ještě loni toliko utemovaným mlatem, po kterém se ze
strany na stranu kolébaly náklaďáky a místní autobusy zabalené do
nedýchatelného prachu. Teprve vloni a letos do té hrůzné cesty, která se každý
rok v období dešťů stávala zcela nesjízdnou, kde až po nápravy tonuly
auťáky s potravinami, vběhly těžké čínské stroje a neskutečnou rychlostí začaly
alespoň tento kout země přibližovat civilizaci. Ambiciózní plán vlády chce do
tří let pokrýt všechny hlavní silnice asfaltem. Pro porovnání jen uvažte, že
ještě před pěti lety tu byla asfaltová jen jediná silnice – ta mezi Addis
Abebou a Hararem. Pouhých
Zdání obyčejnosti u Lalibely
klame. Hluboce klame. Pod obyčejným štěbetáním žen, pokřikováním dětí a
rozvážným postáváním mužů obchodníků tepe zdejší každodenní mše. To nabízení
křížů dětmi není jen touha vyrazit z „faranjiho“ nějaký ten peníz, ale
kdesi hluboko vevnitř obyčejná radost podarovat tím nejcennějším, co mohu sám
nabídnout, a zároveň i tím vlastně nejprostším. Maličká Gabra mne křížkem
z kamene, opracovaném primitivní technikou, nakonec obdarovává. Prý pro štěstí. Nechce nic, vždyť
ho udělala sama. Stydím se, že já na oplátku nemám nic, co bych ji mohl dát.
Nakonec ji věnuji jedno plato acylpyrinů. Těch pár tabletek, které doma ani
nevnímáme, je pro ni zázrakem. Assefa jí pečlivě vysvětluje, na co jsou léky
dobré, a je vidět, jak je ten špunt šťastný. Schovávám si křížek od Gabry
pečlivě do kapsy, abych hned dostal za uši. Lalibela je hlavní město křesťanské
duchovnosti. Assefa mi jemně bere kříž z rukou a vkládá ho na krk. Máme
teď stejný. A máme ho všichni. Každý kolem má nějaký kříž na těle. Za zatáčkou
se otevírá vchod do lalibelských chrámů. Assefa mne, slepého protože oslněného,
vede do světa zázraků.
Podle pověsti, zapsané snad
ve všech knihách, byl jeden z lalibelských chrámů postaven během jediné
noci anděly. Myslím, že je to dávný historický omyl. Všechny zdejší chrámy
stavěli andělé. Jsou místa pro věřící a místa pro modlitbu. Lalibela stojí výš.
Je místem pro kontemplaci. Znám chrámy hrdě gotikou vztyčené k nebi, znám
naparáděné blyštivé chrámy barokní s buclatými tvářičkami, znám velkolepé
buddhistické sochy obrovských rozměrů ukryté v jeskyních. Toto je něco
jiného. Jsou to chrámy zapuštěné pod úroveň země. Vytesané do tvrdého skalního
masivu tak, aby jejich střecha nepřesahovala okolní povrch. Obrovský komplex
chrámů, který tu stojí odnepaměti, od počátků křesťanství. Hrdé stavby
symbolizující pevnost a mocnost víry zdejších lidí. Je to zhmotnělý Starý zákon
nejen pro tu starodávnou hmotu, jež na mne padá, ale i díky místním, kteří se
zde modlí. Je čas jejich Velikonoc a oni si sem, do místa své víry, přicházejí
pro své odpovědi a svá požehnání. Je fascinující pozorovat, jak hluboce svoji
víru prožívají. Slovo pozorovat je ale slovo neuctivé. Stydím se za něj,
protože v něm cítím slabounký úsměšek věnovaný sběrateli motýlů, který
zkoumá motýlí křídla lupou. Moji Lalibelané nejsou motýli k pozorování.
Jsou to denní i noční motýli rozprostírající svá křídla a napínající svoji duši
až tam nahoru, k Bohu. Jejich víra je tu, v těch starobylých chrámech, tak
hmatatelná, že se za svoje bezbožství nekonečně stydím. A protože jejich víra
lze vzít do rukou, tak jim ji i závidím. Závidím jim ten jejich pevný bod,
kolem kterého uspořádávají svůj svět. Assefa se ke mně zpočátku tiskne, cítím
její napnuté křivky na svém těle a její vzrušený dech. Po chvíli se odpoutává
od světa i ona, a jen do klubíčka smotaná, bezbranná a zároveň tak silná,
si odříkává své modlitby. Je předvečer Vzkříšení Krista. Vrcholí měsíční půst,
zde tak pečlivě dodržovaný. Nejočekávanější událost, zítřek, začíná ranní mší.
Jsou čtyři hodiny ráno.
Z chrámu do pokoje doléhají zvláštní hluboké zpěvy. Je ještě těžká noc
plná očekávání. Hvězdy vedle mne ve stínech na tenkém prostěradle vykreslují
Assefiny křivky a cítím její dech šťastného, spokojeného dítěte. Její vlasy
jsou na omak tvrdé jako žíně. Mám nutkání ji pohladit a nasát její vůni.
Pokládám jí k hlavě džbán s vodou a opět vyrážím k chrámu.
Nádvoří před největším chrámem je plné věřících. Je nejslavnostnější den roku,
všichni jsou oblečení v bílých hábitech. Přes časnou hodinu jsou chrámy
plné. Liturgické zpěvy zpívané sbory kněžích se zarývají do duše a opět jako
včera mne unášejí do dalekých časů počátků, kdy byl čas ještě se zabývat sebou
a světem kolem nás. Přišel jsem snad pozdě? Obřad, zpěvy, čtení z Písma
však trvá ještě další čtyři hodiny. Chrám připomíná starozákonní výjevy známé
z obrazů. Schoulené postavy, uzlíčky, odříkávají v strnulosti svoji
modlitbu. Jestli Bůh existuje, pak se prochází mezi těmito lidmi. Tichý zástup
se pomalu posunuje a dotýká se svého vyobrazeného svatého. Velikonoční bubny
procházejí mezi jednotlivými kostely spolu kněžími a zástupy věřících. Všude je
hmatatelně cítit oslava tohoto dne. S prvními paprsky slunce za mnou
přibíhá i Assefa. Naštěstí namísto omluv mi prostě na ústech přistane ten
nejkrásnější dárek. Její polibek.
Jdeme spolu na oběd. Poslední
bezmasé jídlo. Fasting food, postní jídlo. Vařená zelenina, desítky druhů,
podávaná se zvláštní kyselou plackou, injerou, nad kterou se české jazýčky tak
ohrnují. No, nevím, mně chutná, navíc v tento úžasný den bych si pošmáknul
i na skelné vatě. Zapíjíme to pivem svatého Jiří, protože je to vlastně české
pivo, z pivovaru, který byl postaven zlatými českými ručičkami. Assefa se
směje mé neobratnosti, protože tady se jí rukama, a injera je jako had. Já se
směji jí, protože už po druhém pivu má zvlhé a orosené oči. Je nádherný den a
máme teď až do večerní mše spoustu času se věnovat jen sami sobě.
Večerní mše je vyvrcholením
celého postního měsíce. Dorazil na ni pop z Axumu, místa, kde se ukrývá
slavná Archa úmluvy. Lalibelské chrámy i prostranství před nimi jsou nabité
k prasknutí. Každý drží v ruce svíčku, já jako faranji mohu držet
svoji ebenovou krasavici. Není k hnutí. Zabodávám jednu nohu stativu do
země a to je jediný centimetr plochy, kde se dnes budu moci zdržovat. Tiskneme
se na sebe, vnímám její teplo a vůni její kůže. Přitisknutá ke mně, rozráží mé
myšlenky dychtivým tlukotem svého srdce. Hebké kočičí prsty, které se mne
dotýkají, vypalují znamení do mého těla. Všude kolem bzučí modlitby, atmosféra
je ztěžklá tou nekonečnou blízkostí Boha. Kněží v barevných rouších
zpěvným hlasem čtou poselství Bible. Dunění bubnů a zvláštní řehtačky
vybičovávají atmosféru a volání těch tisíců vzhůru vytváří žebřík, po kterém i
já mohu dojít do nebe. Lidé kolem mne se ani nepohnou, zahaleni v tradiční
etiopské oblečení, které se tu nazývá habesha
kemis, a které jim dodává ve zdejších prostorech neuvěřitelnou éteričnost a
duchovnost. A najednou se kolem mne rozsvítí miliony svíček. Jejich plamen
ozáří dívčí obličeje zahalené v bílé šály a i já se v tu chvíli stanu
součástí Bible. Nádherné tváře žen okolo mne zavádí do jeruzalémského chrámu.
Slyším ten starý mariánský biblický příběh. Co ta žena
udělala pro Ježíše? Umyla nohy slzami,
utřela je do vlasů a vylila vzácný parfém na jeho hlavu. Co
na to Ježíš? Odpustil jí hříchy. Myslím,
a cítím, že to viděli i všichni kolem. V tu chvíli Bůh sestoupil do našeho
chrámu.
Rozcházíme se. Jdeme na
pokoj, Etiopané se rozprchávají do svých prostinkých tukulů. Půst skončil,
nastávají orgie masa. Nakoupené slepice, kozy a ovce padají pod zářezy nožů.
Nocí se ozývá kvičení porážené zvěře. Vzplály první hranice, všude se ozývá
muzika, tančí se. Život běží dál podle již staletí neměnných tradic. Jsem
šťastný, že tento ráj turisté ještě neobjevili. Assefa a její drobná vypnutá
prsa tak zůstávají ukryty jen pro mne.